Thajsko a Kambodža 2010 – den devátý – Poslední den v Chiang Mai

.. posledni den v Chiang Mai. Wat Phrathat Doi Suthep.

hodnocení článku
  •  

Hodnotil 1 člověk


Vaše hodnocení

Ráno

Budík máme nařízený na sedmou hodinu. Vlak nám jede už ve 14:50 a my jsme si ještě ani neprohlédli město, tak chceme těch posledních pár hodin pořádně využít.

I když byla tato noc klidná, jsem po předešlých třech dnech vyřízená a nemůžu se probudit. Pavlík se tedy rozhoduje vyrazit do ulic sám. Bere foťák a jde hledat internet, aby mohl stáhnout fotky. Já ještě dospávám. Za hodinu se vrací bez úspěchu, takhle po ránu je všude zavřeno.

Teď už je mi jasné, že vstávání více oddalovat nemůžu. Vylézám tedy z postele a snažím se co nejrychleji sbalit. Batohy si necháváme v hostelu na recepci, potom míříme rovnou do města na snídani. Zanedlouho nacházíme příjemnou restauraci kde bohatě posnídáme (1x míchaná vejce + káva, 1x ovoce + toast + čaj, oba si dáváme ještě ovocnou šťávu – celkem 200 Bt).

Wat Phrathat Doi Suthep

Hned po snídani vyrážíme na plácek kousek za hradbami ohraničujícími centrum města, který by měl sloužit jako autobusové nádraží pro malé červené minibusy (asi pro 10 lidí). Jak nám doporučili v recepci hostelu, je prý možné se tu domluvit na odvozu k nejznámějšímu chrámu v oblasti Chiang Mai, Phrathat Doi Suthep. Ten leží asi 15 km za městem na vrcholu Doi Suthep (vrchol má nadmořskou výšku 1530 m.n.m., chrám leží asi o 500 metrů níže, v nadmořské výšce kolem 1000 m.n.m.).

Na náměstíčku nás hned odchytává jeden z řidičů, ukazuje nám lavičku, kde se máme posadit a počkat na něj. Za chvíli přináší něco jako ceník. Pokud autobus naplní deseti lidmi, jede každý za 50 Bt. Bohužel jsme zatím první. Dáváme mu ale šanci a rozhodujeme se chvíli počkat. Čekání využíváme k nákupu vody v Seven Eleven přes ulici. Po našem návratu zjišťujeme, že jsme stále jediní zájemci. Nechceme tu marnit čas, tak jdeme pryč.

Uděláme jen pár kroků a odchytává nás další řidič. Nabízíme mu 350 Bt za oba (cesta tam a zpět). Chlápek chvíli gestikuluje s dalšími řidiči. Nakonec přijíždí ten, který nás původně odchytl a společně s jednou místní paní nás veze k chrámu.

Hned za městem začíná cesta prudce stoupat. Široká asfaltka se kroutí v prudkých serpentinách vzhůru. Cestou potkáváme další červené busíky. Asi za 30 minut jsme na místě. Nabízíme řidiči polovinu peněz, on ale odmítá. Prý tu na nás za hodinu počká a odveze nás zase zpět.

Projdeme kolem několika nezbytných stánků se suvenýry a potom už začínáme stoupat k samotnému chrámu po dlouhém schodišti lemovaném dvěma obrovskými hadími těly.

U paty schodiště ke chrámu Phrathat Doi Suthep

Obr. 1. U paty schodiště ke chrámu Phrathat Doi Suthep

Nahoře, v areálu je spousta turistů ze všech koutů světa. Část chrámu se navíc opravuje, čímž se prostor nádvoří ještě zmenšuje. Naštěstí se i tady dají najít různá zákoutí stojící mimo hlavní zájem turistů, kde si může člověk odpočinout a vychutnat si místní atmosféru spojenou s vůní vonných tyčinek.

Portrét krále Rámy IX. na nádvoří chrámu Phrathat Doi Suthep

Obr. 2. Portrét krále Rámy IX. na nádvoří chrámu Phrathat Doi Suthep

Jako všude tu také nesmí chybět nadživotní portrét thajského krále Pchúmipchóna Adundéta neboli Rámy IX. v ozdobném rámu. V jeho blízkosti nacházíme také místo, ze kterého je výhled na okolní, lesy porostlé kopce i město Chiang Mai pod námi.

Jsme tu už skoro hodinu, tak se podle dohody vydáváme na cestu dolu. Řidič už čeká pod schody. Když nás vidí, mávne na nás, ať počkáme, zaběhne kamsi mezi stánky a během okamžiku je tu s autem. Z jiného autobusu k nám ještě přeloží mladý německý pár a staršího tlusťocha. Ve 12:30 jsme zpět v centru Chiang Mai.

Poslední hodiny v Chiang Mai

Máme ještě trochu času a nechce se nám zbytečně čekat na nádraží, takže se ještě procházíme městem. Dáváme si čerstvou ovocnou šťávu (zajímavé je, že v Thajsku není „orange juice“ z pomerančů, jak by člověk očekával, ale z mandarinek) a zastavujeme se ještě u několika chrámů.

K našemu překvapení nacházíme v jednom z nich veřejné WC zdarma. Pavlík ho hned využije. Zatím, co na něho čekám, přichází ke mě jeden mladý mnich v typickém oranžovém hábitu a začíná se se mnou bavit. Včera v džungli nám Is říkala, že mniši umí dobře anglicky. Spoustu chudých dětí dávají rodiče do kláštera vlastně hlavně pro to, že se jim tam dostane dobrého vzdělání a angličtina je pro ně hlavním cizím jazykem. Jeho dobrá angličtina mě tedy až tak nepřekvapuje. Zvláštní mi ale připadá, že mě oslovil sám od sebe. Napadá mě, že by nebylo špatné využít tuto možnost k bližšímu pochopení buddhismu…To už ale přichází Pavlík. Upozorňuje mě, že nám za hodinu jede vlak. Omlouváme se tedy mnichovi a chceme odejít. Mnich na nás ještě volá, že se máme podívat ještě alespoň za hlavní chrám.

Pár minut ještě máme, tak se nakonec vydáváme směrem, který ukazuje. Průchodem ve vysoké zdi vcházíme na dřevěný můstek přes zarostlý rybník. Na jeho druhé straně jsou ubytovny pro mnichy. Je tu nádherně. Máme najednou pocit, že jsme se ocitli někde na venkově. Čas nás ale tlačí, takže nezbývá, než si udělat pár fotek a jít do hostelu.

Zarostlý rybník mezi chrámem a ubytovnami mnichů.

Obr. 3. Zarostlý rybník mezi chrámem a ubytovnami mnichů.

Odjezd

Z chrámu spěcháme do hostelu vyzvednout batohy. S nimi míříme na hlavní silnici, kde si bereme tuk tuk na nádraží za 60 Bt.

Na nádraží jsme za chvilku. Máme tedy ještě asi 30 minut času. V jedné z restaurací u nádraží si kupujeme porci rýže s kuřetem s sebou a jdeme se podívat, jestli je vlak už přistaven. Cestou si ještě prohlížíme stánky na nástupišti i nádraží. Ta, která jsme v Thajsku zatím viděli, byla vždy čistá a upravené se spoustou květin a keřů stříhaných do tvaru různých zvířat. Nádraží v Chiang Mai není výjimkou.

Chvíli před třetí hodinou se vlak dává do pohybu. V Bangkoku máme být kolem páté hodiny ranní.

Tentokrát jedeme 2. třídou. To znamená, že nejsme sami v kupé, ale naše postele (zatím složené na sedačky) jsou v otevřeném vagonu. Jedeme asi tři hodiny, když se venku setmí. To je pokyn pro obsluhu vlaku, že můžou začít postele připravovat. Co se týče jejich pohodlnosti, je stejná, jako v 1. třídě. Postele jsou vždy dvě nad sebou. Každá z nich má závěs, takže má cestující dostatek soukromí a tmu (ve vagonu se celou noc svítí). Už kolem deváté hodiny zalézám a navzdory okolnímu hluku cestujících usínám.

článek je součástí seriálu: Thajsko a Kambodža 2010

Cestopis ze svatební cesty manželů Řehákových Thajskem a Kambodžou v lednu 2010.


diskuse

vložit nový příspěvek