Sfinga Hardangerviddy – Hårteigen
- Jan Rosenthaler
- 11.12.2017
- 0:00
- Změněno: 10.11.2017 | 22:42
Neúspěšný výstup na horu Hårteigen přezdívanou jako sfinga Hardangerviddy.
Národní park Hardangervidda zabírá velkou část vnitrozemí jižního Norska. Je oblíbeným cílem spíše norských turistů, pro ty zahraniční nemá tolik očividných lákadel jako jiná místa. Je to ovšem chyba, rozdíl je jenom v tom, že si musíte pro krásy přírody došlapat pěkně po svých.
Obr. 1. Krajina připomíná Skotskou vysočinu
Krutá Hardangervidda
Cesta k Hårteigenu není vůbec jednoduchá. Z nejbližšího parkoviště trvá cesta dva dny. K přespání můžete využít horských chat, ale ty jsou pro českého turistu velmi drahé, nocleh zde bez jakéhokoli komfortu stojí kolem osmi set korun českých. My jsme raději využívali stan, i za cenu, že nám občas byla trochu zima a neměli jsme kde sušit promoklé oblečení.
Na cestu jsme vyrazili od chaty Hadlaskard, kde sídlí velká komáří hejna, která si na vás s chutí pochutnají. Horu vidíte již z dálky, připomíná klobouk a je pro vás naprosto nepředstavitelné, že by tam šlo vylézt bez horolezeckých pomůcek.
Obr. 2. Sfinga Hardangerviddy je na dohled
Sněhová pole
I když je půlka července a jsme v nadmořské výšce na úrovni Šumavy, sníh se tady stále drží. A čím více se k Hårteigenu blížíme, tím více se nám staví do cesty. Musíme překonávat nekonečná sněhová pole, která se často drží ve svazích, jež by bylo těžké vylézt i normálně. Podklouzávají nám nohy a my jen doufáme, že nesjedeme až dolů, abychom museli něco takového šlapat znovu.
Klobouk se neustále přibližuje. Bohužel s tím se zhoršuje i počasí a začíná déšť, asi nejčastější stav počasí v Norsku. Po cestě rozháníme volně se pasoucí ovce. Zblízka vidíme, že z této strany opravdu vylézt nepůjde a my tedy musíme spoléhat, že z druhé bude Hårteigen schůdnější.
Obr. 3. Rozsáhlá sněhová pole notně zpomalují náš postup
Vánice a fiasko
Těsně pod horou už prší vydatně. My se na chvíli schováváme pod skálu a dáváme si oběd složený z müsli a sušeného ovoce. Hostina králů. Poté začínáme hledat cestu vzhůru. Bohužel jediná schůdná varianta je úzký prudký průsmyk pokrytý ledem. Jeden kolemjdoucí Nor nás varuje, abychom se za tohoto stavu nahoru nevydávali, nemuselo by to dopadnout dobře. Svůj výstup na sfingu Hardangerviddy, jak je Hårteigenu trefně přezdíváno, vzdáváme.
Raději zkoušíme co nejvíce ukrojit z naší cesty, což se kvůli rozmočenému terénu a dešti moc nedaří. Raději tedy zastavujeme a rozbíjíme stan nad malým ledovcovým jezerem. Není to bohužel nejlepší místo, jak zjišťujeme v noci. Vítr se do nás opírá, začne v červenci sněžit a podobný blázinec. Proto brzy ráno necháváme Hårteigen daleko za zády a míříme k chatě Litlos, kde snad bude trochu tepleji.
Obr. 4. Pohled z našeho stanu