Zakarpatská Ukrajina – pokračujeme po hřebeni
- Lenka Churavá
- 4.06.2007
- 0:00
- Změněno: 17.04.2014 | 18:49
Vstáváme opět do deštivého rána. Čekáme s napětím, jestli déšť přejde. Nakonec kolem 9h ustává a my vstáváme, vaříme a balíme.
Boržava – Berežniky – Svaljava – Volovec – Mežgorje
Úterý 15.8.2006
Vstáváme opět do deštivého rána. Čekáme s napětím, jestli déšť přejde. Nakonec kolem 9h ustává a my vstáváme, vaříme a balíme. Jdeme dolů hodně příkrým rigolem, poté, co jsme se ujistili, že jdeme alespoň po nějaké cestě. Buzola ukazuje západ, což nevěští nic dobrého. Scházíme konečně k potoku, kde se myjeme. Proces očisty však přerušuje znenadání bouřka, v dešti pokračujeme dále. Když zhoustne téměř na maximum, přicházíme na cestu podél řeky. Jako ze sna na nás mává z chatky u cesty místní chlapík a my využíváme jeho přístřeší, plkáme a pijeme černohorské pivo. Chatař pracoval v Strojexportu v Praze na Václaváku a bydlel na Žižkově. To nejdůležitější jsme se taky dozvěděli – cesta je dlouhá ještě asi 8 km a vede do vesnice Berezniky – to znamená, že jsme sešli na druhou stranu hřebene Boržavy, než jsme měli původně v úmyslu. Neva.
Obr. 1. Komnáty vodpočinku na autobusovém nádraží v Mežhorje
Za chvíli se vyjasňuje, zbavujeme se Startek, loučíme se a jdeme dál. Cesta po silnici ubíhá pomalu, ale když kolem jede nákladní Gaz s borůvkáři a kameny, stopujeme a nasedáme – průvodce nelhal – stopování je radost. Výřečná paní – šéfová borůvkářka – pracovala v Praze a bydlela na Žižkově – 8 let. Přijíždíme do Berežniků, kde lidé čekají na autobus do Svaljavy, okresního města celé oblasti (rajonu). Prý má jet za chvilku. Než přijede, předstihne jej bouřka, ale schováváme se pod stánky místního tržiště. Asi za 45 minut přijíždí autobus – za 10 Hř jsme na místě. Ve Svlajavě máme hlad, a tak opouštíme rychle vyhrkaný, starý, oprýskaný, omšelý, ale naštěstí nepromokavý autobus. Po procházce po Svaljavě na desátý pokus nacházíme restauraci – výborný ukrajinský boršč a opět vareniky. Plánujeme cestu dál. Na autobusáku zjišťujeme, že autobus do Mukačeva jede za chvilku, ale vlak do Volovce až za 4h. Nakonec impulzivně bereme taxík za 110 Hř, protože chceme být dnes co nejrychleji úplně zas někde jinde. Taxikář vypadá vstřícně, vyhazuje z auta ožralu a my nasedáme a vyrážíme. Bohužel nám neřekl, že má rozbitý výfuk a část splodin jde přímo do kabiny. Smrad se zhoršuje, ale naštěstí vystupujeme, nasupení ve starém známém Volovci. Platíme jen 100 Hř, i když taxikář si stěžuje téměř na celou vesnici na naší neserióznost. Ve Volovci odmítáme další nabídku taxikáře do Mežhorje za 100 Hř a raději zkušeně čekáme na autobus, protože v neděli jsme přesně v tuto dobu do Volovce jedním přijeli. Už skoro rezignujeme a jdeme do hospody, když jej konečně dobíháme. Za 15 Hř máme odvoz do Mežhorje, kde se ubytováváme na autobusovém nádraží v molových postelích. Jdeme do baru, pod předlouhé době konečně bez batohů, poté zabíjíme komáry na pokoji, sušíme stan a boty a jdeme spát. Dobrou noc.