Katun Road – pěšky i na kole přes Balkán
- Jan Rosenthaler
- 19.11.2018
- 0:00
- Změněno: 16.11.2018 | 19:58
Orientace v Černé Hoře je velmi náročná záležitost. Nejlepší je využít i k pěším túrám místní cyklostezky, které vám pomohou s orientací.
I když pohoří v Černé Hoře patří v Evropě mezi ta poměrně opuštěná, místní se nebáli do infrastruktury zainvestovat. Vznikl tak unikátní projekt Katun road, který vytvořil ve vysokých horách síť cyklostezek a kempů zdarma, což byste na Balkáně opravdu příliš nečekali. My jsme cesty využívali jako chodci především kvůli tomu, že tu není moc běžné značení, tudíž na lesních stezkách se velmi brzy ztratíte a budete rozsápán vlky a medvědy. Dobře, to asi ne, ale nezastírám, že mě to během putování párkrát v černých myšlenkách napadlo.
Obr. 1. I bloudění v lese po Černé Hoře ovšem může být krásné.
Bloudění po horách
Jak už jsem nastínil výše, vydat se mimo cyklostezky není v celém pohoří Prokletije dobrý nápad. My jsme spokojeně šli asi tři kilometry po značce lesem, aby najednou prostě zmizela. Když se nám to stalo poprvé, mysleli jsme si, že nečekaně odbočila. Bohužel to bylo jednoduše tak, že už asi někoho přestalo bavit dělat značky, tak s tím na náhodném místě prostě skončil. Pomocí navigace jsme se vždy dopravili o kousek dál na jinou cestu, kde se brzy stalo to samé. Jelikož jsme museli šetřit baterii, stříleli jsme tak dlouho naslepo, až jsme se dostali k vesnici Kaludarske Kape, která sice ležela úplně mimo naše plány, ale my jsme se rozhodli raději jít oklikou po jasné cestě než zase brzy zabloudit.
Obr. 2. Civilizace na horách tady opravdu moc nenajdete.
Odměna za útrapy
Kvůli neplánované dlouhé zacházce jsme navštívili neplánovaně i několik vrcholů navíc. Mezi nimi se vyjímal Kukajski vrch, který nám poskytl krásný výhled až do Albánie. Ten vypadal sice skvěle, ale když jsme viděli tamější příkré a skalnaté hory, byli jsme rádi, že jsme zvolili tuto část pohoří. Nicméně pro nadšené horaly je albánská strana asi ještě lákavější variantou výletu.
Obr. 3. Ač zahalené mlžným oparem, vypadají albánské hory hrozivě.
Navíc se tady nachází prastará zřícenina, což nás i dost překvapilo. Po sestupu zase dolů jsme ještě prošli kolem přírodní jeskyně s příznačným názvem Jama. Ta se nachází v poměrně rozlehlém údolí, kde už dokonce občas potkáte i nějaké stavení, takže se necítíte na horách už tak osaměle, jak tomu bylo předtím. Pořád však platí, že hustota zalidnění je tu prakticky nulová. Místo na stan jsme následně našli na jedné z mála luk v okolí, kde byl aspoň kousek rovinky, který tu jinak není jednoduché sehnat.
Obr. 4. Hory jsou tady svérázné a krásné.