Káthmándú – první dopis
- Petr Louženský
- 10.08.2009
- 0:00
- Změněno: 7.08.2009 | 16:12
První dopis Petra Louženského z Nepálu. V dopise popisuje čtivou formou cestu do Nepálu a zkušenosti z Kathmandu.
První dopis Petra Louženského z Nepálu. V dopise popisuje čtivou formou cestu do Nepálu a zkušenosti z Kathmandu.
Přátelé, kamarádi,
ne všichni to vědí, takže: rozloučil jsem se s posledním zaměstnavatelem a před tím, než nastoupím k novému, rozhodl jsem se udělat si na měsíc prázdniny a trochu si vyresetovat hlavu. Tento reset probíhá už od minulého pátku a to v Nepálu :-).
Tak tedy:
Poloha: Pokhara, město ležící co by kamenem dohodil od Annapurny.
Čas: 19:05 místního času
Počasí: dost teplo, většinou opar, nebo smog, viditelnost nic moc
Zdravotní stav: OK
Stav mysli: naprostá spokojenost…
Do Nepálu jsem přiletěl v sobotu kolem třetí odpoledne. Tomu předcházela poměrně dlouhá cesta. Praha – Londýn s EasyJetem a ošklivými anglickými letuškami, které se na vás zadarmo ani neusmějí. Potom cesta busem přes Londýn ze Stanstedu na Heathrow. Ta trvala dvakrát tak dlouho než cely let z Prahy, byla zácpa jako blázen. Heathrow mě zaujalo několika věcmi. Například tu není ani jeden odpadkový koš. Na terminálu tři, odkud jsem letěl i já, to vypadá jako v Indii. Nejen že je tu spousta indických cestujících, ale i tak 80% personálu. Ze začne aklimatizace na Asii takhle brzy mě tedy nenapadlo. Z Londýna jsem letěl s indickými Jet Airways do Dili. Pěkně nové letadlo, příjemný indický personál a výborný indický jídlo. V Dili na letišti to vypadalo… no vlastně jako na terminálu tři na Heathrow :-). V Dili jsem strávil tři hodiny a potom letěl už podstatně menším letadlem do Káthmándú. Překvapilo mě, že jakmile jsme v Dili vystoupili, hned nahnali ty, co pokračovali dál do Nepálu bokem a každý nafasoval krabici jako od dortu. Byl tam sendvič, džus a čipsy. Říkal jsem si, že asi poletíme nějakou hrůzou bez jídla. Omyl, tohle nám dali jenom abychom přečkali ty tři hodiny v Dili na letišti, v letadle byl potom regulérní oběd. Když jsme se blížili ke Káthmándú, vykukovaly z mraku zasněžené vrcholky Himálají. Vypadaly skoro stejně vysoko jako my… no přece jen osmitisícovky. Jak jsme klesali, letadlo se nořilo do poklice ze smogu, která pokrývá celé Káthmándské údolí, až nebylo vidět skoro nic. Letiště v Káthmándú vypadá jako napůl opuštěný venkovský nádraží – takový malý, tmavý, prostě ne moc přívětivý.
V Káthmándú jsem bydlel ve čtvrti Thamel, což je takový vyhlášený turisticky gheto. Výhodou je, že tady máte všechno přímo u nosu: spoustu hotýlků, cestovních agentur, restauraci, outdoorových krámů přetékajícími levnými padělky značek jako např. North Face… Nevýhodou je, že tohle není opravdový Nepál, ale jako aklimatizační pobyt to špatný není :-). Až se vrátím do Káthmándú, zkusím se už ubytovat někde jinde. Z Káthmándú jsem odjel dneska ráno právě do výše zmíněné Pokhary. Ta leží na břehu jezera v cca 800 m. n. m., za kterým by měl být vidět masív Annapurny, jedna osmitisícovka a několik sedmitisícovek. Bohužel je vidět kulový :-(, protože je opar a vzduch není právě průzračný.
Nějak se pořád nedokážu ubránit srovnávání Nepálu s Indií. Výstižně to charakterizoval jeden Němec, se kterým jsem se dneska bavil v busu, kdyz prohlásil: „India is really hard core… Nepal is like India light…“. Tak například lidi v Indii jsou ve spoustě případů děsně vlezlý, protivný a takový upachtěný. Naproti tomu Nepálci jsou mnohem vyrovnanější, příjemný a usměvaví. To se týká i úředníků, což je snad jediná země na světě. S těmi jsem měl tu čest na letišti a při vyřizování povolení k treku. Vyjímkou jsou různí průvodci a lidi z cestovních ag entur. Když jim tak po miliontý řeknete, že o průvodce fakt nestojíte, přestanou to zkoušet a jdou si po svých. Včera v Káthmándú jsem jich odehnal tak deset a to nepřeháním. Funguje to většinou tak, že se k vám někdo přitočí a po pár zdvořilostních frázích začne odříkávat historii místa kde právě jste. Několikrát mu zopakujete, že o průvodce nestojíte. Vzápětí následuje otázka jestli půjdete do hor na trek a rázem se z něj stává horský vůdce. A všechno jede nanovo. No pakárna. Nakonec vždycky se zkroušeným výrazem odchází.Hned první den mě odchytí maník vlastnící nějakou cestovní agenturu a co že potřebuji zařídit. Řekl jsem že od něho nic nechci, jen pár informací. No než jsem se nadál, seděl jsem u něho v kanclu. Dvě povolení a zařízení lístku na bus mi spočítal na 60 USD a on že si jako provizi k tomu připočte ještě 10 USD, že tam na tom přece nic nemá a z něčeho bejt živej musí… Zahrál jsem to do kouta a řekl mu, že to promyslím a přijdu zítra. Výsledek je, že obě povolení jsem si včera na úřadě vyřídil sám bratru za 25 USD a lístek na autobus jsem si koupil dneska ráno za 5 USD, když jsem přišel na autobusák na blind. Takže jsem ušetřil pěkných 40 USD a teď je můžu jít propít :-).
Jinak další plány vypadají tak, že zítra ráno vyrazím na cca desetidenní trek do základního tábora Annapurny, takže na mailu se teď nějakou dobu vůbec neobjevím… Ozvu se až budu zpátky.
Mějte se fajn jako já a pište!
Petr
PS:
Pro Přemka: ptal jsem se Ti na na ouřadě na ten trek kolem Manaslu. Je to možný jen s agenturou, platí se 2000 Rupek (25 USD) za vstup do národního parku + 50 USD na osobu za každý týden + nějaký nekřesťanský prachy agentuře. Mám se v nějaký poptat co za to chtějí?
Dopisy Petra Louženského z Nepálu roku 200í svým přátelům.