Jednodenní výlet z Prahy na horu Velký Blaník. Velký blaník je opředen mnoha pověstmi a dá se také chápat jako jeden ze symbolů České státnosti i když není součástí státního znaku, vlajky a podobně.
15. srpna 2009, přesně týden po naší svatbě, jsme z prví posvatební cesty (taková svatební cesta nanečisto – ta pravá nás čeká až na podzim) zpět v našem pražském bytečku. Ne, že by se nám tam nelíbilo, ale venku je krásně a proto se raději rozhodujeme pro výlet do přírody. Jako cíl svého novomanželského putování si vybíráme kraj Blanických rytířů.
V době své dovolené se snažím z pravidla držet co nejdále od centra metropole a zejména pak od metra, které jakožto milovník sluníčka a tepla musím v letním období pochopitelně nenávidět. Když mi tedy manžílek 16. večer oznamuje, že nám v 9:35 jede přímý autobus ze zastávky Praha Roztyly do Louňovic pod Blaníkem, mé srdce zaplesá. Okamžitě si totiž vzpomenu na autobus č.136 se zastávkou několik desítek metrů od našeho bytečku (Nádraží Libeň). Jsem si téměř jistá, že za nějakých 30 – 40 minut po průjezdu zastávkou Nádraží Libeň projíždí tato linka i zastávku Roztyly. Ve chvíli, kdy se o tom pomocí internetu ujistím, mne již nikdo od použití tohoto spoje neodradí.
Ráno tedy vyrážíme na zastávku autobusu č. 136. Po krátkých debatách (ONA: Raději vyrazíme dříve; ON: Miláčku, víš přece jak nerad někde čekám…; ONA: Vždy je lepší někde čekat, než přijít pozdě.) trávíme něco málo přes 10 minut čekáním na autobusové zastávce a poté konečně nasedáme na zadní pěti sedadlo 136.
Po 35 minutách vylézáme na Roztylech a vzájemně se ujišťujeme, že ta spousta lidí na nástupišti rozhodně nejede do Louňovic pod Blaníkem. Jen pro jistotu si také stoupám do fronty (člověk nikdy neví…). Záhy zjišťuji, že jsem udělala dobře. V autobusu máme dokonce ještě možnost obsadit sedadla vedle sebe.
Za hodinu a dvacet minut vystupujeme celí pobledlí v Louňovicích pod Blaníkem. Na překvapivě rušném náměstí usedáme na první lavičku, snažíme se z cesty trochu vzpamatovat a okolo poletující vosy nás vyhánějí na cestu.
Z Louňovic pod Blaníkem vede na Velký Blaník vzdálený asi 2 km červená turistická trasa. První polovina je značena po silnici až k úpatí kopce. Odtud již začíná příjemná cesta lesem.
Na začátku lesa je možné si přečíst několik naučných cedulí o významu místa spolu s poučením, jak se v lese chovat. Mimo to nacházíme také informaci o tom, že si máme změřit čas, za který kopec zdoláme, na vrcholu u rozhledny se potom dozvíme, jakému věku náš výkon odpovídá. Výzvu přijímáme a svižným tempem začínáme stoupat k vrcholu Velký Blaník.
Cestou míjíme několik cedulí naučné stezky, ale nenecháme se jimi příliš zdržovat a pokračujeme v cestě. Celí upocení přicházíme k rozhledně, u které hned zjišťujeme, že náš výkon odpovídá 60 letům věku :-). Takovým zjištěním nejsme pochopitelně moc potěšeni, od výstupu na 30 metrů vysokou, šindelem krytou rozhlednu tvaru husitské hlásky nás to ale neodrazuje.
Obr. 1. Velký Blaník – rozhledna
Po zdolání rozhledny se vydáváme na další cestu. Cílem má být tentokrát město Vlašim (asi 10 km dále po červené).
Cestou ještě děláme malou houbařskou zastávku a k našemu překvapení nacházíme asi 10 zcela zdravých hub. Záhada našeho houbařského úspěchu se vysvětlí o pár kilometrů dále, kde náš úlovek komentuje náhodný kolemjdoucí slovy: “Ááá, taky jste si nasbírali hořčáky…“ Houby ochutnáváme a naděje na houbovou smaženici k večeři se rozplývá…
Do Vlašimi dorážíme hladoví a spálení od sluníčka. Město nás však vítá nevlídnými rozkopanými ulicemi. Po první kofole a pivečku v jedné z místních hospod vzdáváme poslední část cesty (chtěli jsme pokračovat dále do Trhového Štěpánova). Rozhodujeme se pro posezení v hospůdce a nejkratší možnou cestu domů.
Obr. 2. Vlašim
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů