Dilidžan
- Lenka Churavá
- 21.06.2010
- 0:00
- Změněno: 16.06.2010 | 18:12
Samozřejmě, že ráno prší. Maršrutka do Dilidžanu nám má jet v deset. Už je půl deváté a pořád leje. Budeme se muset holt vykoupat v dešti.
Samozřejmě, že ráno prší. Maršrutka do Dilidžanu nám má jet v deset. Už je půl deváté a pořád leje. Budeme se muset holt vykoupat v dešti.
Samozřejmě, že ráno prší. Maršrutka do Dilidžanu nám má jet v deset. Už je půl deváté a pořád leje. Budeme se muset holt vykoupat v dešti. Vystartujeme a hupneme tam. Pak rychle do stanu a utřít. Trochu jsme zmáčeli karimatky, ale stálo to za to. Pak všechno sbalíme ve stanu. Batohy odneseme na terasu vedlejšího baráčku, kde naštěstí nikdo není. Stan odkolíkujeme a vyndáme tyčky a složíme ho až na terase. Je devět hodin, tak ještě vaříme čaj a jíme lavaš se sýrem.
Vyrážíme na maršrutku do Dilidžanu, ale ta dneska nejede. Tam prostě nic nejezdí. Vracíme se zpět na dálnici a pokoušíme se stopovat. Staví nám tu ale jen samé taxi. Jedne nás nakonec ukecá, že nás sveze za 3000 AMD. Pak ale jede nejdřív natankovat plyn. Zdržíme se asi 20 minut a pak ještě přibírá sympatickou ženu, která asi jede za minimum. Zato nám dá své telefonní číslo a pokud bychom prý chtěli u ní bydlet, tak můžeme. Jmenuje se Kaťa.
Dojedeme do Dilidžanu a hned jak vystoupíme z taxiku, začne do nás jeden chlapík hustit. My chceme do infocentra a on že infocentrum je on. Že prý tu má všechno. Byty, taxiky i infocentrum. Má zvláštní jméno – Ararat. Ubytuje nás prý za 5000 i se snídaní. To prý protože jsme Češi. Už ví podle národnosti pozná, kolik kdo může zaplatit. Pak hned mluví o klášterech a jezerech, které lze v okolí navštívit a kolik je to km a že nás tam sveze. My říkáme, že máme v plánu jen projít se po Dilidžanu a okolí a že máme jen jeden den a jedeme do Vanadzoru. Jedeme pak totiž už do Gruzie, ale to neříkáme, protože Arméni nemají Gruzíny vůbec rádi. Říkáme, že si to s tím ubytováním rozmyslíme. Necháváme si v jeho kanclu batohy a jdeme do historického centra.
Nejprve narazíme na dřevěnou stavbu s nápisem Old Dilijan. Je to úplně nově postavený komplex s kavárnou, restaurací, záchody, infocentrem, kinem a muzeem. O kus dál je amfitheatr a pak náměstíčko s obchody. V bance si vyměníme dalších 50 Eur na dramy a projdeme se. Pak jdeme do bookshopu, kde nic moc nemají a pak do infocentrea. Jdeme na internet za 100 dramů za 15 minut. Tam si stáhneme mapy Dilidžanu z Internetu www.poehali.org a vyfotíme si je digitálním foťákem, protože tiskárnu tu samozřejmě nemají.
Třeba bychom mohli zajít na klášter Gošavank či jezero Parz Lič. Zajdeme do kavárny a dáme si čaj a sendviče se sušenýmy rajčaty a dilidžanskou omeletu s houbami a koprem. Potom se vrátíme dolů k autobusáku, kde na nás v info centru už čeká náš budoucí ubytovatel. Naloží nás do auta a jedeme cca 500 m odtud na Kalinin Poghoc. Vezme nás do paneláku a přímo k němu domů a seznamuje nás se svou dcerou Anuškou. Pojede ještě pro svoji ženu do práce. Jeho žena je učitelkou hudby v lidušce a učí hře na klavír. Mezi tím se ptáme Anuši, jestli hraje na klavír a ona nám převádí, že jo. Pak přijede Ararat zpět se svojí ženou. Vysvětluje nám jak se dostaneme k nejbližšímu klášteru Džuchtavanku (cca 5 km). Pak se dá jít přes hory zpět.
Jdeme se tam projít. Je to nádhera. Jsou tu kolem všude lesy, což je v Arménii vzácnost. Kdysi tu měli energetickou krizi kvůli válce s Azerbajdžánem a byly kruté zimy. Vykáceli tehdy skoro všechny lesy. Tady jsou ale krásné duby a vede tu naučná stezka. Cesta přes hory má vést 3km, ale trvá to asi 2 hodiny. Vyjdeme z baráku v 16.30 h. Na Džuchtavanku jsme v 17.30h a pak jdeme přes hory asi dvě hodiny. Naštěstí se pak vynoříme přesně na stejné straně města. Cestou ještě koupíme víno a rajčata. Přijdeme v půl deváté. Ještě předtím voláme Araratovi, že jsme v pohodě. Má tam prý další dva Čechy. Seznámíme se s nimi, ale nestihneme moc pokecat. Nespali totiž 32 hodin. Z Tbilisi jeli rovnou sem. Zítra chtějí vyrazit v osm ráno už na hory. Chtějí jít pěšky přes hory k jezeru Sevan. My chceme v 9.30 h maršrútkou do Vanadzoru a pak do Tbilisi.
Jíme lavaš se sýrem a rajčata a okurky a popíjíme víno s Araratovou manželkou. Ararat nepije, protože má cukrovku. Dřív prý píval hodně. Anuška si s námi taky nedá, ale baví se s námi a později nám ukazuje svoje fotky. Vysprchujeme se a jdeme spát.
Na podzim roku 2009 vyráží Lenka a Honza do vysněných krajin Kavkazu. Navštíví nejhezčí oblast Gruzie – Svanetie, z dálky spatří nejvyšší horu Kavkazu Elbrus (5642 m. n. m.), v Jerevanu navštíví vyhlášenou výrobnu arménské brandy značky ARARAT.