„Tak se tady mějte, za pár let jsem zpátky.“ Takhle jsem se loučil s rodiči, když jsem před několika léty vyrazil na svou nejdelší pouť. Tehdy jsem neměl ponětí, že má pozemní cesta přes Asii do Austrálie se protáhne na sedm let.
Nevyrážel jsem do světa poprvé. Už jsem stopem absolvoval pár cest po Evropě, Maroku. Poté jsem se vydal na roční cestu na Nový Zéland a do Austrálie s krátkou zastávkou v jihovýchodní Asii při letu zpět. Poslední cesta však byla jiná. Neměla stanovený návrat. Žádná zpáteční letenka, nic co by mě svazovalo a omezovalo.
Obr. 1. Cestou osudu a náhody
Nechával jsem se unášet větrem osudu a náhody. Vše jsem bral jako výzvu a ničemu se nebránil. Nevěděl jsem, co bude za měsíc, za rok, ani kde složím večer hlavu. Své cestě jsem nechával volný průběh a bezstarostně se toulal. Cestoval jsem rok, dva, šest… Od cestování jsem si občas odpočinul na australských a zélandských farmách, kde jsem si přezul toulavé boty za pracovní. Našetřil jsem si vždy na další putování a zase se přezul. Po cestování těmito zeměmi Jižního kříže jsem se vracel do Asie.
Až na pár výjimek jsem cestoval zásadně stopem. A když to nešlo, jako třeba po bezcestných mongolských stepích, tak jsem putoval i pěšky. Autostop není jen prostředek pro přesun z bodu A do bodu B. Je to také síto charakterů. Prostředek, jež třídí lidi. Spojí ty, které spojit má. Byl jsem tak neustále v kontaktu s pohodovými a otevřenými lidmi, kteří byli rádi, že mohou být na chvíli delegáty své země. A stejně jsem k této funkci přistupoval i já.
Obr. 2. Cestou osudu a náhody
Při putování se mi někdy dostalo pozvání do domácnosti na přespání. To byly většinou jediné případy, kdy jsem měl v noci střechu nad hlavou (pokud nepočítám přístřeší opuštěných zastávek, tribun hřišť, parčíkových altánků a jiných nouzových míst, vyhledávaných hlavně za dešťových nocí). Hostely a ubytovny jsem (zase až na pár výjimek) neužíval.
Co se stravování týče, baštil jsem jako většina chudších lidí na tržištích, v různých pouličních stáncích a začouzených špeluňkách. (Ze začátku měl sice můj organismus, zhýčkaný sterilní hygienou, problémy poprat se s nástrahami nižšího hygienického standardu, ale postupně si zvykal.) Protože jsem zakusil chléb prostých chudých lidí, snáze mi byl poskytnut pohled na život v dané zemi.
Čas od času jsem se s někým domluvil a cestovali jsme pár týdnů společně. Byla to většinou zajímavá či příjemná změna. Při ní jsem si všiml změny jiné. Když cestuji sám, „diskrétní zóna“ mezi mnou, jako cizincem, a místními lidmi zmizí. Jen málokdo osloví skupinku cizinců. Samotného člověka však téměř každý (což může třeba v Indii už i trochu vadit).
Obr. 3. Cestou osudu a náhody
Pokud se člověk obejde bez zbytečného luxusu a pohodlí, může za „ušetřené“ peníze koupit delší čas na cestu. Dlouholeté cestování nemusí být výsadou bohatých. Jedinečné zážitky a nevšední setkání nemusejí být placeny dolary. Platinová kreditní karta určitě dveře k poznání lidí a národů neotvírá. Přestože jsem byl jakýmsi tulákem na cestách a pod hvězdnou oblohou jsem se cítil „jako doma“, pokládali mě někteří pro mé několikaleté cestování za milionáře. A někteří, co jimi skutečně byli, pro změnu přiznali, že svoboda dokáže s bohatstvím sehrát rovnocennou partii.
Obr. 4. Cestou osudu a náhody
Na začátku své cesty jsem chvatně trajdal od jednoho chrámu k druhému. Od jedné atrakce k další. Postupně člověk přijde na to, že pomalým poznáváním se získávají hodnotnější a trvalejší zážitky. Nejsou to historické památky a ruiny, ale setkání s lidmi, která člověka obohatí. Necestuje se proto, abychom získali fotku sebe sama před „Eiffelovkou“. Podstatnější než to, co se uvidí, je to, co se prožije.
A na cestě hraje autostop svou další roli – míchá a rozdává karty osudu. Občas, pokud se hraje fér, přihraje esa a trumfy. Pak se může stát, že se naskytne příležitost plavit se dva dny na otevřeném moři s indickými rybáři, stopnout auto jedoucí 1600 kilometrů australskou pustinou, projet poušť Gobi, cestovat na koňském hřbetě mongolskou stepí, nebo vyrazit s veterinářem ošetřovat do divoké přírody nemocného slona. V době, kdy jsem si do deníku značil šestý rok své cesty, stopl jsem jachtu a po deset dní jsem se plavil po tropických ostrovech mezi Malajsií a thajským Phuketem…
Roman Vehovský je původní profesí telekomunikační technik. Na část svého života se stal amatérským fotografem a profesionálním autostopařem. Po sedmi letech se vrátil zpět domů se spoustou zážitků a zkušeností. Více informací o knize z této dlouhé anabáze můžete najít zde: http://cestouosuduanahody.wz.cz/
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů