Třetí den ve Slovenském Ráji jsme se s Jardou rozhodli projít roklinou Velký Sokol, což je nejdelší roklina Slovenského ráje. Po cestě ypět jsme se stavili na Kláštorisku, kde jsme si prohlídli zbytky kláštera.
K ústí rokliny Velký Sokol je potřeba překonat z Podlesoku poměrně velkou a celkem i nezajímavou trasu. Měli jsme to velké štěstí, že nám náhodou jel z křižovatky u kempu v obci Podlesok autobus, který nás zavezl na Hrabušice Píla, kde jsme včera začínali svůj výlet roklinou Piecky. Když jsme procházeli Hrabušicemi Pílou, po cestě ve vsi jsme narazili na „bufet“, ve kterém jsme se na chvíli zastavili. Byl to velmi svérázný bufet, jednalo se vlastně o obyčejnou union buňku, vedle které byl jeden dřevěný stůl a dvě lavice. Nejvíce mě v bufetu zaujala limonáda, klasická žlutá limonáda, která se kdysi prodávala jako jediná limonáda a jiná nebyla. Připomněla mě mé dětství a hned jsem si řekl, že si jí musím koupit. Stůl byl obsazen místními lidmi, kteří očividně moc na vzpomínky z dětství nebyli a místo žluté limonády pili vodku a zapíjeli ji láhvovým pivem. Usedáme si tedy s Jardou na trávník za union buňkou a vzpomínáme na dětství. Jarda si tedy limonádu nekoupil, ten nevzpomínal. Koupil si něco jiného. Idylu poklidných vzpomínek poměrně rychle přeruší podivná černá věc, která v limonádě plave. Protože prodávající ihned po té, co nám prodala zboží a vyinkasovala peníze, zamkla union buňku a někam zmizela (možná do některého z místních domů, nebo rovnou na Bahamy), není ani komu jít podivnou černou věc reklamovat. Limonádu vylévám na trávu a jde se dál.
Hned za bufetem je rozcestí žluté a zelené turistické značky. Žlutá značka by nás provedla roklinou Piecky. Z Hrabušic Píla jsme tedy pokračovali dál po zelené turistické značce až k rozcestí zelené, žluté a červené turistické značky, v mapě označené jako Sokol. Skoro celou část cesty jsme prošli lesní cestou kolem lesa, který jsme měli po levé ruce. Cesta trvala asi 30 minut. Na rozcestí Sokol začíná naše trasa roklinou Velký Sokol.
Velký Sokol je podle turistického průvodce nejdelší roklina Slovenského Ráje, což je po cestě znát. Celou dobu půjdeme kolem potoka (někdy i v potoku) Sokol. Roklina Velký Sokol je plná různých řetězů, pomocných stupaček a dřevěných či kovových žebříků. Každý kdo chce roklinou projít by na toto měl myslet. Odměnou za poněkud nepohodlnou trasu je množství krásných vodopádů, kterých je v roklině Velký Sokol hned několik.
Na delší chvilku se zastavujeme u vodopádu Kaskády, kde pořizujeme několik fotografií.
Obr. 1. Vodopád kasády
Po cestě procházíme kolem mnoha jiných vodopádů.
Obr. 2. Jeden z vodopádů v roklině Sokol
Asi po něco málo více něž dvou hodinách přicházíme na rozcestí žluté a červené turistické značky jménem Glacká cesta, na kterém průchod roklinou Velký Sokol končí. Na chvíli usedáme u rozcestníku turistických značek na zem a jíme malé zásoby jídla, které máme. Poté se vydáváme po červené turistické značce přes Glac – bývalá horáreň na Malá poľana, kde jsme asi za 45 minut. Pokračujeme po modré turistické značce po Glacké cestě na Gľac – Malá poľana a opět po modré turistické značce na nám již známě rozcestí Suchá Belá, vrchol, které známe z naší včerejší cesty přes roklinu Piecky. Z Malé poľany jdeme na Suchou Belou, vrchol asi půl hodiny. Suchá Belá, vrchol je rozcestí žluté zelené a modré turistické značky, my se vydáváme po žluté na rozcestí Pod Vtáčím hrbom, odkud jdeme po červené turistické značce na Kláštorisko.
Na Kláštorisku usedáme v restauraci na pivo a dáváme si i něco málo na jídlo. Tentokrát máme dost času a proto se rozhodneme prohlédnout si Kláštorisko podrobněji. Kláštorisko je pojmenováno podle kláštera, který zde kdysi byl a dnes z něj jsou už jenom trosky. Klášter je možné si za dobrovolné vstupné, které bude použito na obnovu památky, prohlédnout.
Obr. 3. Já s Jardou v klášteře na Kláštorisku
Z Kláštoriska jsme se vydali pro nás již známou trasou po červené turistické značce přes rozcestí Pod Vtáčim hrbom, Nad Podlesokom do Podlesoku.
Roklina Velký Sokol nabízí návštěvníkovi celou paletu krásných vodopádů, které stojí za to vidět. Návštěvník se ale musí připravit na náročnější trasu po řetězech, stupačkách a žebřících. Zvláště kolem vodopádů bývají velké kovové žebříky. V roklině Velký Sokol nebylo kromě nás mnoho lidí, protože jsme šli v pracovní den.
Prohlídku Kláštera v Kláštorisku je dobré také absolvovat, zvláště když má člověk dost času a navíc zřícenina stále láká, když kolem ní člověk chodí skoro každý den.
Před koupí limonády je nutné si ji dobře prohlédnout.
Na začátku července roku 2005 jsme s Jardou využili dva státní svátky, které společně s víkendem a jedním dnem dovolené nám umožnily být 5 dní v severní části Slovenského ráje.
Někdy v r.1987 jsem byl se SSM bývalé fy na týdenní dovolené, kdy jsme byli ubytovaní na Kláštorisku a denně podnikali túry po okolí. Na ten Vleký Sokol rád vzpopmínám, jak se mi tehdy moc líbilo to skákání po kamenech a kládách položených v korytě potoka cestou nahoru. Jen mě rozesmála ta UNION buňka, je to špatná artikulace a dikce, možná i špatný sluch. Já tyhle skládačky znám desítky roků jedině pod názvem UNIMO buňka, což bude asi zkratka UNIVERZÁLNÍ + MOBILNÍ ...Pár let jsem dokonce seděl na podnikovém ředitelství, které mělo z těchto buněk poskládané 1 patrové kanceláře ...Na tu dovolenou na Kláštorisku s mladými lidmi budu vzpomínaz jako to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Taky jsem byl s touto partou týden v Tatrách, ale tam nejsou ty žebříky a voda ...
Když jsem byl ten týden se svazáky z pivovaru Starobrno ubytovaný na Kláštorisku, tak jsme také chodili směrem dolů, jen si neamatuju přesně jméno té vesnice. Jedna byla Letánovce a druhá Giraltovce. Když se šlo k té jedné lesem, tak se na konci lesa najednou objevily dvě řady chaloupek proti sobě a člověk dostal strach a měl pocit, že odcestoval v čase pár stovek roků zpátky. Byla to cigánská osada. Cesta vede vlevo vedle ní a tam nás obklopila skupina malých dětí, které chtěly peníze, jednou si dokonce ode mně malý kluk vzal rohlík. Člověk se styděl, když viděl tu bídu. Nebyl to příjemný zážitek, docela šok. Podobné pecky a skoky v čase jsem viděl v Rumunsku jak mimo města, tak třeba v Sibiu, kde před nádherným obchoďákem (ale bez lidí) a vysokým hotelem uprostřed parku byl vlasatý vousatý žebrák jak z roku 1 600. Tehdy v r.1983 jsme se smáli, že kde byla fronta lidí, tak to byla fronta na chleba. Na vesnici jsme viděli 1 patrové paneláky, ze kterých čouhaly roury od kamen. Až později mi došlo, jaká tam byla bída ...
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů