Ráno nás vzbudilo klepání na dveře se slovy „balijom“ = balíme! Beztak už nám pod nos smrděly autobusy a auta, a tak jsme se nasnídali a opustili nádražní ubytovnu.
Ráno nás vzbudilo klepání na dveře se slovy „balijom“ = balíme! Beztak už nám pod nos smrděly autobusy a auta, a tak jsme se nasnídali a opustili nádražní ubytovnu. Prošli jsme místní trh a městečko, zakoupili chléb, vodu a jogurty a vyrazili směr Siněvir. Na silnici jsme stopli Ford Transit, který nás vysadil na odbočce na Strihálňu, kde jsme plynule navázali dalším stopem – měli jsme štěstí, svezl nás pán náklaďákem MAZ až k obrovské škole, kterou ve Strihálni stavěli pro 10 dětí!!? Od té už jsme šli po svých směrem, který nám místní poradili – bohužel. Prudké stoupání po cestě malebnou vesničkou za krásného počasí se však mění v lese v nezřetelnou stezku, a tak jsme to namířili přímo vzhůru na hřeben. Pomohly nám cestičky vyšlapané borůvkáři, a tak jsme se zdárně vyškrábali na hřeben po úporném úsilí všech zúčastněných. Radost nad nalezenou cestou vystřídala únava a rozmrzelost z husté kleče, kterou jsme se prodírali. Kamenná mohyla nás vítá na Kamljonce, studujeme cestu a zjišťujeme, že máme před sebou ještě asi 20 km (jsou tři odpoledne). Pokračujeme tedy dále bez otálení po modré – borůvkové – dolů z hřebene, přes prosluněné louky, rozzuřené psy, lesem, pak zase nahoru opravdu příkrým polomem, pak zase po hřebeni a jsme konečně na Ozirně – řádně vyprahlí (vody je po cestě dost málo, pokud vůbec). Zbývá poslední hodinka sestupu (jdeme po kravské hnědé) k Siněvirskému ozeru, u kterého v chalupě kupujeme mléko, nabíráme vodu. Nacházíme plac na stan, jíme, myjeme se a jdeme spát. Dnes jsme se opět ztráceli, k tomu ta kleč – jsme spokojení, ale grogy. Dobrou noc.
Horko těžko vylézáme ze stanu. Po včerejším pochodu jsme řádně rozlámaní. Na provoněné louce si vaříme čaj z čerstvě natrhaných mateřídoušek a zbylým mlékem zaléváme čokoládové müsli. Po osušení rosy se vydáváme k blízkému Siněvirskému jezeru. „Perla Karpat“ nás však neoslní ani svou rozlohou, ani čistotou. Spíše obdivujeme dva obrovské totemy s vyrytými sochami legendárních postav Sině a Vira. Setkáváme se s Ukrajincem, který cestuje stopem až z města blízko Kyjeva. Chce se k nám očividně přidat, ale my toho nedbáme a nebereme ho. Obcházíme jezero a míříme dolů po silnic do Siněviru. Podle průvodce to není cesta nezajímavá, a je tomu tak. Potkáváme lidi se zvířecími potahy, či pasáky stád. V rozlehlé vsi Siněvirská Polana si kupujeme nanuky. Vesnické děti nás zdraví „ahoj“. Turisty tu dobře znají. Poslední 4 km do Siněviru se vezeme bílou dodávkou, procházíme celý Siněvir a míříme na Koločavu. Stopujeme opět náklaďák, ten nás doveze až do Koločavy. Vystupujeme u dřevěného kostelíka, který údajně sloužil jako muzeum atheismu. Teď už neslouží asi ničemu. Pro turisty se neotvírá a kolem něj, na hrobech českých vojáků zabitých Nikolou Šuhajem, se pasou krávy. Pěšky jdeme do české hospody se jménem „Četnická stanice“. Ceny jsou tu jako u nás a porce pelmeňů malé. Dáváme si k nim ještě 3 boršče a 3 Oboloně. K muzeu Ivana Olbrachta v místní škole přicházíme až v 17:00. Příliš pozdě, zavírají ve čtyři. Jdeme se alespoň mrknout na cintorín na hroby Nikoly, Jury a Eržiky. Našli jsme cintorínů hned několik a s tolika hroby, že by mezi nimi člověk ty tři důležité těžko hledal. Kolemjdoucí, kterého se ptáme, říká, že Nikola byl vrah a že se o něj nemáme vůbec zajímat. Takže, jak prohlásila Léňa, v Koločavě chcíp pes. Vlastně jsme nic neviděli, ves jako každá jiná. Míříme po silnici na Chust. V hospodě jsme se rozhodli jít spát do hor a ráno jít do Usťčorné, ačkoliv máme málo času a potřebujeme se co nejdříve dostat k Hoverle, nejvyšší hoře Ukrajiny. Podle průvodce odbočujeme za řekou doleva a hledáme lesní cestu vzhůru na hřebínek. Průvodce ale tentokrát nějak nesedí. Brodíme totiž řeku a strmý pochod přímo lesem tam taky nebyl popsán. Po marném průzkumu možných cest vzhůru nakonec měníme plány a jdeme stopovat – směr Rachov a Hoverla. Máme velké štěstí, v 19:30 nám zastavuje Kamaz, tím jedeme až do Tjačeva (přes 60 km!). Do Rachova už zbývá „jen“ 70 km. V Tjačevu jsme kolem 21:00, což je dost pozdě, hledáme hotel, ale všechny jsou bohužel obsazené. Nakonec se za 120 Hř vezeme taxikem do Rachova. Tam máme opět štěstí a ujímá se nás žena a zve nás to svého luxusního příbytku s teplou vodou, která je v té chvíli nad zlato! Za 25 Hř za osobu. Umyjeme se, nakoupíme ve večerce (v Rachově to žije) a jdem spát. Musíme totiž vstávat už v 6:00 a jet autobusem v 7h do Usť Hoverly, odkud se jde nahoru na horu Hoverla. Těšíme se, ale jsme dost unavení.
V srpnu roku 2006 jsme se vydali já a novomanželé Pohlodkovi na zajímavou cestu. Ačkoliv jsem s nimi spala ve stanu, ponorka nevznikla.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů