Ráno jsme se v Lagodechi vydali na cestu, ale po chvíli jsme zjistili, že v informačním středisku národního parku měli pravdu.
Ráno jsme se v Lagodechi vydali na cestu, ale po chvíli jsme zjistili, že v informačním středisku národního parku měli pravdu. Je nutné přejít řeku, a to není možné. Voda se prudce valí bahnem zahnědlým proudem a kolem jsou všude nanesené klády jedna přes druhou. Asi po hodině se zklamaně vracíme zpět, balíme stan, jíme a jdeme pryč.
Zpět do Tbilisi jedeme přes Sirnari, což je krásné městečko na hřebeni nad vinnou oblasti Kachetie. Přes údolí řeky Alazani se svezeme maršrutkou do Cnori, a pak jdeme pěšky. Předpoklad, že to nebude trvat víc než hodinu, se ukázal nesprávný. Snažíme se proto zkrátit si cestu mimo silnici prošlapanou cestou, která však brzo mizí. Po dlouhém prodírání na trávě nacházíme želvu (alespoň malá odměna za to plahočení). Dál už to ale fakt nejde a zhrzeně se vracíme zpět na ulici a stopneme auto. To jede ještě celkem dlouho, protože cesta se hrozně klikatí nahoru na hřeben.
V Sirnari je vše upravené, historické centrum vydlážděné a spořádané, ale hodně turistické. Sedneme si do restaurace na lodičku chačapuri (chleba ve tvaru člunu se sýrem a vejcem uprostřed) a výborné víno. Nakonec si dáme obrovský medovník, jaký u nás nenajdete.
Večer usínáme v hostelu.
Ráno vstaneme brzo a už frčíme do Tbilisi, jelikož nám zítra k ránu letí letadlo. V Tbilisi necháme batohy na hlavním nádraží v úschovně. Je v podchodu pod prvním nástupištěm a stojí pět lari za batoh. Nakoupíme nějaké dárečky pro rodinku, v arménském obchodě se suvenýry toho najdeme nejvíce (i gruzínského).
Na starém městě se celkem živě staví. Je také na čase, protože jim ty staré baráky už padají na hlavu. Ale kvůli nedostatku peněz nebo vůle ty staré už nejspíš nepůjdou opravit, a tak budou muset bourat a stavět nové. Město do pár let asi mírně změní tvář. Snaží se to alespoň stavět ve stejném stylu, tzn. typické balkóny se sloupkovým zábradlím, které vzbuzují v člověku dojem, jako by se domy nakláněly do ulice.
Jdeme do sirných lázní. Zaplatíme dvacet lari, dostaneme prostěradla a máme místnost s horkou sirnou vodou celou pro sebe. Voda je ale tak horká, že vlézt do ní je větší odvaha, než se ponořit do horského potoka. Musíme to ředit a stejně to moc nejde.
Jdeme ještě k Matce Gruzii a koukáme shora na Tbilisi. Samozřejmě zajdeme také na oběd do naší oblíbené místní hospůdky na Orbelianis moedani (blízko Tavisuplebis moedani). Pivo je tu stále za lari padesát. Zamíříme i do Prosperos books na Rustaveli, ale je to tu dost předražené.
Nakonec ještě navštívíme botanickou zahradu a po příjemné procházce dostavovanou zahradou spatříme v dáli na severním obzoru bílý vrcholek Kazbeku.
Večer ještě na Internet a potom už na nádraží pro batohy. Metrem se svezeme na Samgori, kde vrátíme kartu do metra. Abychom dostali zpět dva lari, co jsme za ni zaplatili, musíme najít lísteček. Naštěstí ho máme. Pak dohadujeme taxíka, na nabídku 10 lari kývneme a taxikář pak s námi vítězně (další rok jsme platili jen 8 lari) odjíždí na letiště . Tam už jen čekáme na odlet.
V létě roku 2011 se Lenka s Honzou vydali do Gruzie a jeji autonomní republiky Abcházie.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů