První díl o zdolání 3 kopců v pohoří Moravskoslezské Beskydy během jednoho dne. Článek popisuje první část trasy přes hlavní hřeben Moravskoslezských Beskyd.
Je krátce po 8.00 ráno a já, Karel, Marek, Jarin, David a Vašek se chystáme na malém parkovišti u příjemné koliby na cestu na Lysou horu. Původně jsme chtěli vyrazit dříve (tak o 2 hodiny), ale jak to tak bývá, trochu se to zadrhlo. Počasí vypadá slibně, nálada je dobrá a tak hurá na 50km dlouhý pochod s 3-mi kopcemi – jsme přece chlapi, bude to hračka. Na ve večer už máme naložené u Karla v Janovicích maso a koupené pivo, tak kolem 6-ti večer by jsme tam mohli být a začít grilovat zní optimistické hlasy, já jsem spíše pesimista a tipuji 8 večer…. Je přesně 8.20 když vyrážíme
Po 40-ti minutách chůze přicházíme k prvnímu rozcestníku, v podstatě to však žádný rozcestník není, vedou tady dvě turistické trasy, modrá a červená, obě však stejným směrem. Nějak to tady neprožíváme, uděláme rychlou fotku a stále plní optimismu a odhodlání jdeme dál. Cesta začíná poprvé prudčeji stoupat…
Obr. 1. Stoupák na Radhošť
Když jsem se zmínil, že cesta začíná prudčeji stoupat, tak konec cesty ke kapli byl opravdový krpál. Nebyl sice dlouhý, ale i těch cca 700 metrů do prudkého kopce dalo našim plícím poprvé zabrat a na našich čelech se vytvářejí kapičky potu. Jen Karel to nějak nevnímá, neustále vidí nějakou zajímavou rostlinu, za kterou neváhá odběhnout a fotit ji. Potom nás během dohání. Jsem zvědav, jestli mu tento radostný běh vydrží. Nicméně jsme v podstatě na hřebenu a další cesta slibuje velmi pohodovou procházku. Je 9.20.
Po dalších 15-ti minutách pohodové chůze se dostáváme na nijak zvláštní místo – Radhošť hřeben. Zajímavé je pro nás snad jen tím, že odsud v dááááli vidíme Lysou horu – ufff. Slunce příjemně hřeje, ale zatím není žádné velké vedro.
Obr. 2. Radhošť – v dáli Lysá Hora
Je 10. 34 a jsme na Pustevnách. Stále plní optimismu okukujme zdejší typické chaloupky a plno lidí, kteří se na Pustevny vydali. Nedá nám to a sedáme na chvíli na lavičku, kupujeme si pivo a svačíme.
Z Pusteven se vydáváme na chatu Martiňák po naučné stezce čertův mlýn. Na naučné stezce je celkem 9 zastavení. Trasa v celkové délce cca 7km jde lehce dolů (směrem od Pusteven samozřejmě). 9 zastavení je myšleno 9 tabulí, kde je popis přírody kolem. Já na to moc nejsem a tak tabule ani nečtu, zato Karel si je fotí a neustále se kochá všemožnými rostlinami. Věřím, že milovníci flóry si zde určitě přijdou na své. Blíží se 12.00 a tak s větším a větším hladem se téma hovoru neustále stáčí na večerní grilovačku u Karla. Už aby to bylo…
Přesně ve 12.00 se z lesa vynořila chata Martiňák. Je sice zajímavá tím, že tady byl hostinec již před více než 200 lety, byla svého času jediným místem mezi Čeladnou a Bečvami, kde se mohli dělníci z ostravských hutí občerstvit a že to byla jedna z hlavních partyzánských základen, ale momentálně nás nejvíc těšilo, že tady prodávají pivo (pozor – měli jenom lahvové) a dá se tady koupit i něco k snědku. Jíme, pijeme, odpočíváme, v podstatě idylka.
V 15.45 konečně dorážíme na Smrk. Od chaty Martiňák vede cesta ještě chvíli z kopce, ale pokud se člověk rozhodne jít na Smrk, nezbývá, než se znova pustit do docela prudkého stoupání. Těsně před stoupáním se nám ztratil Marek, jenž si odskočil vykonat potřebu do lesa a my po chvíli nevěděli, jestli ho máme čekat, nebo nás dožene lesem. Mobil měl vypnutý a my po chvíli tápání vyrazili bez něj, snad si zapne mobil a zavolá, kde je. Při stoupání na Smrk začínáme pociťovat únavu a v tom si uvědomujeme, že jsme tak v polovině naší trasy 🙂 . Počasí nám stále přeje, ale s časem už to tak růžově nevypadá. Je jasné, že grilovačka v 6 hodin nebude. Marek volá, že jsme mu utekli, ale že zná cestu (nějakou zkratku) a že se sejdeme u jakési hájenky těsně pod Smrkem. Nejspíš to opravdu byla zkratka, jelikož jakmile jsme se opravdu prudkým stoupáním dobelhali k hájence, Marek už tam byl. Chata je zavřená, prý se dala pronajímat na víkendy za docela malý peníz, ale bůh ví, zda to ještě jde, jelikož vypadá dost zchátrale a docela dlouhou dobu neobydleně. Nicméně u této hájenky je studánka s pitnou vodou, což samozřejmě vítáme – od Martiňáku žádné občerstvení nebylo, doplňujeme zásoby, sedáme na vyhřátý palouček a převlékáme zpocená trika. Karel si dokonce přezouvá i ponožky a vypráví, že je to to nejlepší proti vytvoření puchýřů. Zajímavosti je, že se nikomu už nechce moc dál a čas odchodu se každý snaží posunout, vždyť se tak dobře sedí. Na vrchol Smrku už to není daleko a na vrcholu poprvé čekáme na Marka s Jarinem, kteří začínají zaostávat. Fotíme se a do žil se nám vlévá optimismus, jelikož ze Smrku vidíme Lysou Horu jako na dlani a vypadá tak blízko. Jsme odhodláni tam vyjít. Je 16.00 a na Smrk doráží značně povadlý Marek s Jarinem. Nedá se nic dělat, čas začíná nepříjemně běžet, nemůžeme si dovolit další pauzu a tak se vydáváme hned k přehradě Šance.
Obr. 3. Smrk – vrchol
Zážitky z jednodenní 50ti kilometrové trasy přes hřeben Moravskoslezských Beskyd ze Zbojnické chaty na Pinduli směrem přes Černou horu, Radhošť, Pustevy, Smrk a Šanci na nejvyšší vrchol Lysou horu v červnu 2006.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů