Thajsko a Kambodža 2010 – den desátý – Cesta do Siem Reap (Kambodža)
- Pavla Řeháková
- 27.09.2010
- 0:00
- Změněno: 24.09.2010 | 11:04
.. přejezd z Thajska do Kambodže. První hodiny v Siam Reap ..
Přestup v Bangkoku
Na rozdíl od manžela jsem se ve vlaku vyspala do růžova. I přes to, že měl všechny naše doklady a peníze Pavlík u sebe, byl v otevřeném vagonu nervózní, že nás někdo okrade a nemohl proto usnout. Já jsem se i v druhé třídě cítila bezpečně. Během celé jízdy procházeli vlakem pravidelně zaměstnanci drah a kontrolovali, zda je vše v pořádku. Už večer jsme od jednoho z nich zjistili, že pro nás bude lepší vystoupit jednu zastávku před hlavním nádražím Bangkok (z Bangkoku na hranice s Kambodžou musíme jet autobusem, který odjíždí z autobusového nádraží blízko této zastávky).
Kolem půl šesté ráno vlak zastavuje. Jeden ze zaměstnanců nám ukazuje, že jsme na místě. Bereme batohy a vystupujeme na malém nádražíčku na předměstí Bangkoku. Několik místních, kteří vystoupili z vlaku s námi, chvatně zmizelo za rohem. Zůstáváme na nádraží sami. Ještě je tma, nemáme mapu a nevíme ani pořádně kde jsme. Jdeme zkusit pokladnu. Třeba tam někdo bude… snad bude mluvit i anglicky…
Máme štěstí. Paní za okýnkem vypadá, že pochopila, na co se ptáme. Přesvědčivě nám ukazuje směr. K tomu nám lámanou angličtinou vysvětluje, že je autobusové nádraží asi 1 kilometr odtud.
Vydáváme se tedy ulicí vedoucí směrem zpět podél kolejí. Hned před nádražím na nás číhá několik tuk tuků. Nabízejí nám odvoz na nádraží za 80 Bt. To je na takovou vzdálenost hodně. Raději proto jdeme pěšky.
Po chvíli zahýbá hlavní ulice doleva směrem od kolejí. My se ale rozhodujeme pokračovat rovně, do vedlejší ulice. Jsou tu malé domky a v tuto dobu ještě zavřené obchůdky. Pořád ještě je tma. Sem tam za některým z chatrných plůtků zaštěká pes. Začínám mít trochu strach. Pořád se otáčím, jestli za námi někdo nejde.
Ulice končí na malém plácku. Je tu několik mužů. Většina z nich na motorce (skoro každý, kdo tu vlastní motorku je taxikář – mototaxi; někteří z nich na sobě mají vestu s číslem, to znamená, že jsou oficiálně registrovaní; hodně lidí si ale takto přivydělává na černo). Všichni se po nás otáčejí. Dva Evropané s batohy na zádech tu působí jako pěst na oko.
Na druhé straně náměstíčka je průchod do úzké uličky. Je jen tak široká, že tu sotva projdou dva lidé proti sobě a dlouhá asi 200 metrů. Lemovaná je zavřenými stánky. Jdeme uličkou a pomalu začínáme pochybovat o tom, že tudy někdy dojdeme na autobusové nádraží. Začíná svítat a proti nám chodí stále více lidí, kteří vypadají, že spěchají do práce či do školy. Dokonce tu projíždí i na motorkách. Připadá mi, že jdeme už aspoň deset minut a jsme sotva v polovině.
Vybíráme si jednu dívku, kterou tipujeme na studentku (doufáme, že bude mít alespoň základy angličtiny) a ptáme se jí na cestu. Dívka se tváří z počátku dost nedůvěřivě. Potom nám ale ukazuje, že ji máme následovat. Otočíme se tedy a vracíme se na začátek uličky. Na náměstíčku se dívka chvilku dohaduje s taxikáři. Nakonec nasedá na jednu z motorek a odjíždí. Snažíme se tedy domluvit s několika staršími muži. Nabízejí nám odvoz. Vysvětlujeme jim, že chceme na nádraží jít pěšky. Jeden z nich konečně vypadá, že pochopil. Ukazuje nám cestičku vedoucí přes koleje.
Do širokého kolejiště se nám lézt nechce, ale už nám moc možností nezbývá. Opatrně se rozhlížíme a jdeme. Přelézáme alespoň desatery koleje až dojdeme na druhou stranu. Je tu spousta odpadků a jedna velká krabice – asi něčí bydlení (doufáme, že pana domácího nevzbudíme). Před námi je plot, takže musíme pokračovat po pěšině podél kolejí. Díky tomu, že začíná svítat, jsme si všimli oficiální (= vyasfaltované) stezky vedoucí přes koleje paralelně s cestičkou, po které jsme přešli my. Na jejím konci je naštěstí díra v plotě.
Podél plotu vede dost frekventovaná silnice. Také je tu zastávka autobusu, na které čekají dva místní chlapíci. Ptáme se jich na autobusové nádraží. Ukazují nám na druhou stranu silnice. Když se tam pořádně podíváme, všimneme si autobusů stojících za zarostlým plotem před námi.
Zbývá nám vyřešit snad poslední problém: jak přejít rušnou silnici… Chvíli se snažíme sami, potom přichází nějaká místní stařenka, která chce také na druhou stranu. Nenápadně se k ní přidáváme a přebíháme silnici těsně za ní.
Vcházíme do areálu nádraží. Záhy zjišťujeme, že je to jen nějaké parkoviště. Ptáme se jednoho řidiče. Ukazuje nám rukou směr. Jdeme dál, až přijdeme k plotu. Naštěstí je v něm díra. Ani za ní to ale nevypadá jako nádraží. Pokračujeme tedy dál. Podlézáme ještě jeden plot. Tady to konečně vypadá dobře. Vcházíme do nádražní budovy a po hodině a půl bloudění si konečně kupujeme lístky na autobus do hraničního města Aranyaprathet v 7:30 (207 Bt za osobu).
Cesta na hranice
Cesta autobusem trvá něco přes čtyři hodiny. V autobuse sedí skupina několika turistů. Půjčujeme si od nich Lonely Planet průvodce Kambodžou a v duchu si říkáme, že se jich musíme držet.
Jak jsme se dozvěděli při plánování naší cesty, nefunguje v Kambodže veřejná doprava moc dobře. Proto se turistům doporučuje pronajmout si ve větší skupině minibus.
Podle našich informací má vést z hraničního přechodu do Siem Reap (= město u chrámů Angkoru) pouze prašná cesta. Právě proto se doporučuje uzavřený vůz. Z bezpečnostních i zdravotních důvodů (cesta vede džunglí a navíc oblastí zamořenou malárií – komáři létají od západu slunce) je potom dobré mít na cestu dostatek času, což znamená přejít hranice nejpozději kolem poledne.
V Aranyaprathet nás autobus vysazuje na prašném plácku, kde už čekají tuk tuky. Nabízejí nám odvoz na hranice za 80 Bt. Nevíme pořádně kde jsme, ani kudy pokračovat. Navíc po ranním zážitku nemáme náladu někde bloudit. Nabídku tedy bez dlouhého smlouvání přijímáme.
Hraniční přechod
Asi po 15 minutách jízdy tuk tuk zastavuje. Hned se nás ujímá chlápek, který tvrdí, že je celník a že musíme vyplnit papíry potřebné pro vízum. Několikrát se ujišťujeme, že jsme na hranicích. Nakonec si sedáme a papíry vyplňujeme. Než nám stačí dojít, že je to jakási „zprostředkovací agentura“, která se z nás snaží vytáhnout peníze, je pozdě. Mají naše pasy i peníze (2600 Bt).
Za chvíli se chlápek vrací i s pasy. Naštěstí jsou v nich víza (jen doufáme, že pravá). Chvíli se s ním hádáme. Potom si necháváme alespoň napsat potvrzení, kolik jsme za vízum zaplatili a jdeme hledat policii.
Kousek dál stojí vojenská hlídka. Samozřejmě neumí anglicky. Snažíme se s nimi domluvit, ale oni jen kývají, blbě se usmívají a sunou nás dál.
Na druhé straně ulice zahlédnu budku s nápisem Tourist Police. Jdeme tam a klepáme. Chlápek uvnitř rozhodně nevypadá na policajta. Nicméně umí trochu anglicky, tak mu vysvětlujeme, co se nám stalo. On se nám jen směje. Jdeme tedy dál k samotné hranici.
Cestou se pokoušíme zeptat ještě několika uniformovaných lidí. Všichni se pitomě usmívají, kývají hlavou a se slovy: „Yes, yes, Cambodia“ nás posílají dál.
Nakonec se vzdáváme. Naštvaní přecházíme hranice. Ve frontě u kontroly navíc potkáváme skupinu turistů, která s námi jela autobusem. Na rozdíl od nás neskočili agentuře na špek a vízum si zařídili sami. Alespoň se s nimi můžeme svézt do Siem Reap.
Odvoz do Siem Reap
Ještě jsme ani neprošli všechny kontroly a už nás otravuje jeden z místních. Strká nám pod nos jakýsi průkaz a tvrdí, že pracuje pro vládu (jak v Thajsku, tak v Kambodži není problém nechat si udělat jakýkoliv průkaz od mezinárodního ISICu až po českou občanku). Nakonec nám samozřejmě dochází, že je to naháněč. Nabízí nám odvoz, ale mezi tím se ostatní ze skupiny domlouvají s jiným. Ani za nic tu nechceme zůstat sami, tak jdeme samozřejmě s nimi.
Chlápek nám dává cenu 8 dolarů za osobu (Kambodža má své peníze, ale zároveň s nimi tu platí i americké dolary). Ukazuje na minibus stojící pár desítek metrů od nás. Chceme k němu jít, ale auto se rozjíždí a zastavuje v uličce za rohem. Když jsme pár metrů od něj, znovu se rozjíždí. Začíná nám to připadat podezřelé. Minibus zajede za další roh a opět zastavuje. Chlápek nás popohání a ujišťuje, že je vše “OK“. Potom se začne dohadovat s řidičem. Pochopíme, že domlouvá cenu. Řidiči se to moc nelíbí a odmítá jet.
Asi po deseti minutách čekání (alespoň mám čas udělat první dnešní a zároveň první kambodžské fotky) bere Pavel situaci do svých rukou. Dává chlápkovi ultimátum – do pěti minut zařídí odjezd, nebo si seženeme odvoz jinde.
Obr. 1. Kambodžské děti
Po pěti minutách se začínáme zvedat k odchodu, když se v ulici objeví jiný minibus a chlápek nám ukazuje, že máme nasednout. Řidič po nás chce hned peníze. To razantně odmítáme. Peníze mu dáme až na místě. Chvíli nadává, ale nakonec mu nezbývá nic jiného než jet.
Siem Reap
Cesta nebyla zdaleka tak hrozná, jak jsme se obávali. Informace, které jsme měli, byly asi poněkud zastaralé. Od hranic vede nová silnice přímo do Siem Reap. Smutnější však je, že ani džungle obklopující silnici už není realitou. Úsek, který jsme projížděli je naprosto plochý, nikde ani kopeček. Všechny stromy jsou vykácené. Kam až oko dohlédne jsou jen pole.
Kolem čtvrté hodiny (po dvou hodinách jízdy) auto zastavuje na okraji města. Přesedáme do připravených tuk tuků (měli by být v ceně, ale jsme připraveni, že po nás budou přece jen chtít nějaké peníze). Ty nás rozvážejí do hotelů podle našich přání. Chceme hotel o něco dražší než ostatní, takže se od nich oddělujeme a pokračujeme sami.
Kromě řidiče s námi jede ještě jeden tuk tukář, který umí celkem dobře anglicky. Celou cestu se bavíme a nakonec se domlouváme, že pro nás zítra ráno pošle tuk tuk, který nás bude celý den vozit po památkách. U hotelu má být v 6:00, protože chceme stihnout východ slunce nad Angkor Wat.
Hotel, ke kterému nás dovezli se nám líbí (dokonce po nás nechtěli ani peníze za odvoz). Má bazén, internet zdarma a pokoj bez klimatizace stojí 20 dolarů za noc. Celý den jsme nic nejedli, takže se jdeme rychle osprchovat a najíst.
Město je velice zvláštní. Na jedné straně stojí slamy, chatrče místních a prašné cesty, na straně druhé luxusní hotely, restaurace v západním stylu a spousty turistů.
Na hlavní třídě si sedáme do restaurace Banana Leaf. Pája si dává stejk z krokodýla (obávám se nejprve, že to bude jen kuře, ale nakonec maso jako kuřecí nechutná, je světlé, trochu tužší a chutná mírně po rybině), hranolky a pivečko, já hovězí burger, hranolky a Mojito (celkem 20 dolarů).
Po jídle se ještě procházíme. Na trhu si kupujeme ovoce, Pavlík okurky a v pekárně nějakou banánovou buchtu ke snídani. Také se nám daří koupit Lonely Planet Kambodža za pouhé 4 dolary. Po deseti dnech v Asii si také necháváme vyprat (5 kg prádla za 5 dolarů). Nakonec se jdeme vykoupat do venkovního bazénu a spát.