Shrinagar – bílá mešita a perské zahrady

Jdeme na autobusové nádraží objednat sumo na pondělí do Lamayru. Sumo se tu říká velkému džípu pro osm Indů.

hodnocení článku
  •  

Nikdo nehodnotil


Vaše hodnocení

Jdeme na autobusové nádraží objednat sumo na pondělí do Lamayru. Sumo se tu říká velkému džípu pro osm Indů – bohužel Evropan má vetší zadek a dva vedle řidiče se vejdou stěží a následkem je modřina na pravém stehně od řadící páky. Autobusy jedou do Le za dva dny a sumo to zvládne za jeden. Je užší a na transhimalájské cestě se svižněji vyhýbá všem autobusům a vojenským konvojům. Autobusem cesta do Kargilu stojí 321 Rs a do Le 610. Sumo za 550 do Kargilu a 1200 do Lamayru, stejná cena je i do Le. Z Lamayru je to do Le sice ještě 6 h, ale do Lamayru se musí vystoupat do nejvyšší nadmořské výšky. Musí se přejet nejvyšší sedlo Fotu La (4080 m n. m). Rozčiluje nás to, ale nespokojujeme se s tím a bereme si jízdenku zatím jen do Kargilu. Tam snad budou soudnější a pojedou do Lamayru za nižší cenu.

Kreslení henou

Obr. 1. Kreslení henou

Raphik nám poradil na odpoledne projížďku městem. Máme jet autobusem za 10 Rs na Shalimar gardens, což jsou perské zahrady. Odsud rikšou za 60 Rs na Bílou mešitu. Zpět na Chasma Shahi garden a dále pěšky na vršek poblíž, abychom viděli celý Shrinagar hezky shora. Autobusy do Shalimar garden jsou hrozně přeplněné. Jezdí tu takové malé busíky s asi 15 ti místy k sezení. Jsou většinou narvané až po střechu. Lidé naskakují za jízdy a věší se ze dveří nebo za zadní žebříky. Nakonec jedeme sumem. U Shalimar garden koupíme lístek za 10 Rs a jdeme dovnitř. Perské zahrady jsou nádherné. Květiny jsou barevně sladěné a doplňuje je bazének s fontánkou. Lidí je tady hodně -učitelé se svými třídami, rodiny s dětmi i samotní dospělí. Je vidět, že je Indové opravdu využívají jako časté místo klidu a odpočinku. Jsme tu sami cizinci a Indové si s námi chtějí třást rukama a fotit se s námi. Když je chvíli klid, sedneme s Peťou pod strom, ale to jsme neměli dělat. Přišla podivná drobná žena, chňapla moji ruku a než jsem se stačila vytrhnout, začala mi na ni henou z kornoutku kreslit obrazce z květinovým motivem. Hena je přírodní rostlinná červená barva. Je to takové bahýnko, které když do deseti minut nesmyjete, zůstanou vám červené čáry na ruce. Obrazec tak vydrží na ruce 3-4 dny. Ženština za službu požaduje 100 Rs. Říkám, že jsem to nechtěla, a že jí za to dám tak 10Rs. Kolem nás se už během malování srotil dav. Babka se hádá a z davu vystupuje muž, který začne působit coby soudce. Nakonec rozhodne, že mám dát babce 30 Rs a je to v pořádku. Pak se s Peťou ještě chvíli baví a fotíme se spolu.
Brodici se devce

Obr. 2. Brodici se devce

Fotografovani

Obr. 3. Fotografovani

Vyjdeme ze zahrady a zamíříme do protější restaurace na oběd. Chlapík nám nabízí denní menu za 100 Rs pro oba a my souhlasíme. Je to rýže s pálivou omáčkou a salát. K tomu přikusujeme chleba chappati. Peťa mi důrazně připomíná, že mám jíst pravou rukou, ať mu prý nedělám ostudu. Několikrát jsem se zapomněla, takže jsem mezi tím možná už někoho pohoršila.

Jedeme rikšou za 60Rs na Bílou mešitu. Vojáci nám tam prohlédnou pasy a dvakrát batoh, před vchodem si půjčuji šátek a přikrývám vlasy. Vejdeme bosi po měkkém koberci dovnitř. Kromě toho koberce tu není zhola nic, jen lustry visí ze stropu. Po velké vstupní hale následuje modlitebna a tam já jako žena už nemůžu. Peťa si posazuje na hlavu vypůjčený klobouček a vstupuje. Já se koukám dovnitř mřížkou na modlící se muže. Nic zvláštního tam není, zase jen koberec. Obcházíme mešitu a zjišťujeme, že stejná vstupní chodba je i z druhé strany. Nacházíme se teď na břehu jezera Dal z druhé strany. Prochází se tu pár muslimů a některé ženy jsou v černých čádorech.

Bila mesita

Obr. 4. Bila mesita

Venku se pak necháme zlákat obchodníkem s kašmírským hedvábím a prohlížíme si krámek zevnitř. Nabízí nám krásné, ale drahé šály z pašmíny, z bavlny, hedvábí a vlny. Nejzajímavější, a také nejdražší je kašmírská pašmína, která se vyrábí ze srsti horské kozy. Je teplá a jemná tak, že celou velkou širokou šálu lze protáhnout prstýnkem. Obchodníci to zde často a rádi předvádějí. Levnější a dle mého vkusu hezčí je smíchaná s hedvábím. Odcházíme a bereme si opět rikšu zpět do Shalimar garden, odkud pokračujeme autobusem na Chashma Shahi garden. Nikdo nás však neupozorní, že máme vystoupit, i když nám to průvodčí autobusu slíbil. Průvodčí v autobusu slouží k vybírání jízdného a ke hvízdání na řidiče, jestli má jet nebo zastavit. V podstatě autobus na trase zastaví kdekoliv na něj někdo mávne. Na stanicích průvodčí vykřikuje názvy cílových stanic. Pěkně jsme si zajeli. Jdeme zpátky pěšky a pak chytáme stopa. V Chashma Shahi nám zkontrolují batohy a pokračujeme dál pěšky. V zahradě se fotíme s dalšími několika skupinkami Indů z Paňdžábu. Ještě jsme chtěli vylézt na blízký kopec, ale už to asi nestihneme. Kousek nás bere stopem mladý pár a že prý se budou v prosinci brát. Jestli tu prý budeme, ať přijdeme. Bude to velká svatba. Fotí se s námi a zastavují nám na odbočce na kopec. Na kopečku je vlastně hřbitov. Cestou v ulici vidíme hromadu odpadků, na které se pere kráva se psi o žrádlo. Fotíme si Shrinagar z vrchu a vracíme se pěšky zpět.

Večer máme slíbený slaný kašmírský čaj, ale pro vytrvalý déšť na něj nedošlo. Raphikův otec nám alespoň dává do pokoje odháněč komárů a my jdeme spát.

článek je součástí seriálu: Indické Himaláje 2007

V červenci roku 2007 se vydáváme do oblasti Indických Himalájí. Míříme nejprve do muslimské oblasti Kashmiru a potom do Buddhistické oblasti Ladáku.


diskuse

vložit nový příspěvek