Ostružiny a šplhání

Ráno v hostelu neteče voda. Zrovna, když si ji potřebujeme nabrat na cestu do hor. V šest ráno na nás u Červeného mostu čeká terénní automobil.

hodnocení článku
  •  

Nikdo nehodnotil


Vaše hodnocení

16. 8. 2011 – úterý

Ráno v hostelu neteče voda. Zrovna, když si ji potřebujeme nabrat na cestu do hor. V šest ráno na nás u Červeného mostu čeká terénní automobil. Nasedneme a jedem. Kousek za Suchumi odbočujeme z hlavní silnice doleva. Přes několik vesniček přijedeme až do Amtkalu. Asi tři kilometry za Amtkalem jedeme už po horských kamenitých cestách, kam bychom se sami vůbec neodvážili vyjet. Řidič to bravurně zvládá, až po úsek, kde jsou velké kameny i na něj. Po desátem pokusu kameny přejet to vzdává. Říká, že je to ještě moc daleko, ale jak daleko nedokáže říci.

Tak jdeme dál pěšky. Je osm ráno a podle mapy je to asi 11 km. „To tam za tři hodiny jsme“ myslíme si. Nevšimneme si ale, že na posledních pěti kilometrech budeme muset překonat 1000 metrů převýšení. Jak tam jeli autem nám opravdu není jasné. Šlapeme a už máme pěknou žízeň. Voda zatím není, ale cestou se alespoň ládujeme obrovskými černými ostružinami. V blátě objevíme čerstvé medvědí stopy. Asi jim ostružiny taky chutnají. Pán z Halo Trustu nám říkal, že se tu vyskytuje medvěd hnědý a černý. Ten černý je prý nebezpečnější, ale ani jeden nenapadá lidi. Mají tady žrádla dost a před lidmi vždy utečou. Také nás varoval před bolševníky (rusky bolševiky). Je to rostlina, ze které při zlomení prýští kapalina, který na kůži vytvoří nepříjemné boláky.

Konečně narážíme na pramen vody. Okamžitě natáčíme tři láhve a překotně pijeme. Cesta pokračuje výborně, jen je čím dál tím větší bahno. Voda v loužích je však průzračně čistá a v jedné z nich sedí žába a vykukuje z ní had. Honza na to prohlásí: „Tady to teda žije.“ (Kromě těch dvou jsme nepotkali za den ani živáčka, jen stopy otisklé v bahně).

Přicházíme k bahnitému plácku s dvěma bagry, kde se střetává několik cest. Jdeme tou, co míří nejvíc nahoru. Kousek za křižovatkou parkuje auto. Fakt netušíme, jak sem mohlo vyjet. Pak už je cesta čím dál užší a zarostlejší. Dojdeme až na planinu asi kilometr širokou. Skrz bolševníky ji přecházíme. Stoupání už nebere konce. V pět jsme konečně na hranici lesa. V šest dorážíme k pastevcům pod horou Lachta. Prý je tady poslední signál, tak posíláme Esmetovi z Halo Trustu zprávu, že vyrážíme z původního startu později, aby o nás po týdnu neměl strach, protože cesta bude trvat nejméně o den déle, než jsme předpokládali.

Jezírko před Lachtou

Obr. 1. Jezírko před Lachtou

Stavíme stan v sedýlku. Pastevci jsou pod námi v půlce kopce. Jdeme k nim k pramínku pro vodu. Vaříme jídlo a bavíme se s pastevci, kteří vylezli na hřebínek telefonovat. Prohlížejí si naši mapu a benzínový vařič.

V noci nás budí starý slintavý býk, který pořád bučí jak blázen tak strašidelným způsobem, že jsem se hrůzou vzbudila, že přišel medvěd. Ještě se k němu přidává hýkavý osel. Toho zaženeme, ale býk z dálky bučí dál. Až pozdě k ránu snad usnul. Nebo snad býci nespí?

Pastevci

Obr. 2. Pastevci

17. 8. 2011 – středa

Další úsek našeho výletu má být dlouhý zase 11 km. Cestou má být velké klesání k řece (800 m) a pak náročné stoupání lesem (700 m). Cesta je částečně značená bílým sprejem nastříkaným na kamenech a cedulkami Halo Trustu PROVĚŘENO a ODMINOVÁNO. Vyrážíme v 9 hodin a v 17 hodin dorážíme do cíle. Potkáváme skupinu deseti lovců na koních s puškami. Vesele se s námi baví. Vidíme také lasičku. Cesta probíhá dobře, je jen místy trochu zarostlá – nejdřív kopřivami, bolševníky a ostružiním (nevím, jak se všechny ty zlomyslné rostliny mohly sejít na jednom místě) a pak bukovím. V lese je sice strmé stoupání, ale stezka na jehličí je příjemně měkká. Tři dny už prý nepršelo, takže tu naštěstí není bláto. Přecházíme hřebínek a maličko zaváháme, zda jdeme dobře. Mělo tu být rozcestí a žádné nebylo. Neradi bychom sešli až dolů zpět do lesa. Nakonec se utáboříme, u potoka dáme koupačku v tůňce, do nosu kuře na paprice, napsat deníček a spát.

článek je součástí seriálu: Gruzie a Abcházie 2011

V létě roku 2011 se Lenka s Honzou vydali do Gruzie a jeji autonomní republiky Abcházie.


diskuse

vložit nový příspěvek