Ráno vstáváme ve 4.20 h, dobalujeme a jdeme na autobusové nádraží. Na nádraží jsme v 5.30 h, ale vidíme jen autobus do údolí řeky Nubry, ale po doptání nacházíme náš autobus, na jehož střeše už se vrší zavazadla.
Ráno vstáváme ve 4.20 h, dobalujeme a jdeme na autobusové nádraží. Na nádraží jsme v 5.30 h, ale vidíme jen autobus do údolí řeky Nubry, ale po doptání nacházíme náš autobus, na jehož střeše už se vrší zavazadla. Je kolem už spousta místních i cizinců. Někteří mají jízdenku koupenou dopředu – ti mají místa zaručená. Je tu chlápek, který to všechno organizuje. Autobus jede až do Šrinagaru. Jednu s námi tři Francouzi do Šrínagaru a dva Kanaďani do Lamayru.
V Lamayru se pak Kanaďani ubytují ve stejném hotýlku, který vlastní energická žena s malou dcerkou. Vyzvedává nás hned u autobusu a nabízí pokoj za 150 Rs a 200 Rs. Dostáváme hned čaj se skořicí na uvítanou. Obědváme v hospůdce u cesty rýži s čočkou a zeleninou a popíjíme k tomu mangový džus. Je to výborné, výživné a je to ho moc. Vše dohromady za 110 Rs. Z telefonní budky naproti volám letecké společnosti King Fisher, abych zrušila svůj let ze Šrínagaru do Delhi. Budu platit bohužel storno poplatek, ale ne moc veliký. Hovor platím naproti v obchůdku. To je výborné, že budka skvěle funguje a nemusí se do ní nic házet a hledat drobné nebo kupovat kartu. Telefonuji 12 minut a platím 48 Rs.
Obr. 1. Naše ubytování v Lamayru
Obr. 2. pani domaci v Lamayru
Jdeme se podívat na klášter a cestou do kopce už se zadýcháváme méně než předtím. Nahoře už na nás volá Čech. Poznal moje rejoiceové kostkované kalhoty. (česká značka – malý kvítek kopretiny)
Dáváme se do řeči a prý teď přišel z dvacetidenního výletu z Darchy do Padumu a z Padumu do Lamayru. U Padumu prý pršelo. Na začátku mu prý bylo špatně z výšky. Místní prý chodili dvakrát rychleji než on. On šel s 23 kg na zádech. Benzinový vařič i stan měl. Nestihl prý před odjezdem sehnat desinfekci vody, a jak pil vodu z potoku, trpěl četnými průjmy. Jsem zvědavá, jak my zvládneme pětidenní trek já s 16ti kily a Petr s 19ti, bez stanu jen s igelitem, s vařičem na pevný líh. Prý je tam po cestě dost vesnic, tak snad budeme přespávat vždy v nějakém domě. Dostáváme od něho mapu, což je výborné, protože zatím máme jen průvodce Trekking in Ladakh s podrobnými náčrty trasy, které jsou prý dost přesné, ale celkový obraz okolí cesty nemáme. Posedíme u kláštera a pak jdeme zpět do hotýlku. Píšeme deníčky.
Posléze jdu hledat místní poštu, která je na mapce Lamayru v průvodci zakreslená. Koupím cestou dva litry vody a potkávám Quebečanku a jdeme spolu směr gömpa (klášter). Ptám se asi tří lidí, kde je pošta. Jeden říká, že napravo, druhý, že nalevo a třetí mě vzal k pánovi, který je prý pošťák. Ten se ptá, co chci. Říkám, že poslat pohled do Evropy. Ať prý jdu nahoru. Vystupuji nahoru po kamenných schodech a je to tu trošku bludiště. Typický ladacký dům má vprostřed domu schodiště bez střechy a okolo obytné místnosti. Střecha je plochá z trámů a hlíny. Moc tu neprší, ale v zimě se musí napadaný sníh hned uklízet, aby hliněnou střechou neprotekl dovnitř. Po zemi se tu plazí tři děti. Pošťák se diví, že nemám známku. Říkám, že jsem si myslela, že ji u něho koupím. Hledá ji. Prohledá celou místnost a prý ji má v kanceláři. Nastupuje do auta a říká, ať jedu s ním na poštu. Ptám se, jak je to daleko. Prý 300 m. „Proč nejdeme pěšky?“ ptám se. Nevadí, prý musíme jet, tak jedem. Ujedeme po kamenité cestě 300 m a mezitím najedeme na pár šutrů tak, že pošťák nadává, že si zničil auto. Dojedeme k malému hliněnému domečku. Tam hledá známky v plechové skříňce. Nemůže je najít. Pak se ještě půl hodiny snaží skříňku zavřít a zamknout. Na podlaze vedle skříňky někdo spí. Pošťák vyjde konečně z baráčku a říká, že bohužel známky nemůže najít a co prý budeme dělat. Říkám, že z Le to stálo 8 Rs, tak mu dám 10 Rs a ať to pošle, až bude ty známky mít. V nejhorším ten pohled prostě nedojde. Říká, že v pohodě. Že sice neví, kolik to do Evropy stojí, ale že to určitě pošle, že „no problem“. (Pohled zatím nedošel) Zavezl mě potom přímo před hotýlek, kde už Petr vyhlíží z okna a diví se, kdo mě to veze.
Obouvám pohorky a jdeme na protější kopec fotit klášter z dálky. Vystoupáme příkrým svahem vzhůru. Fotíme. Pak jdeme vzhůru na pahorek na obzoru. Přecházíme roklinu a stoupáme. Je to fajn jít takhle bez batohu, ale začíná to být dlouhé. Pahorek je dál, než se zdálo. Je to i trochu nebezpečné jak kloužeme nohama po kamenité suti. Na protějším kopci vidím zvířátko. Chvíli si myslím, že je to nějaká kočkovitá šelma, ale když ho Petr vyfotí, zjistíme, že je to obyčejná liška. Slezeme dolů a jdeme na večeři.
Obr. 3. klášter Lamayru z protějšího kopce
Obr. 4. Lamayru
K večeři se podává ladacká specialita skyu. Podle vůně paní domácí vařila už pěti odpoledne. Teď v sedm nám to její manžel přihřívá. Jsou to noky s bramborem a pórkem a další zeleninou v zajímavé omáčce. Dost dobré a dokonce to není ostré ani kořeněné. Jsou tu s námi další hosti. Dva Francouzi a dva Kanaďani. Pak Francouzi odejdou a přijdou další dva Kanaďani z Quebecu. Těm očividně nechutná, ale snědí to. Ještě dlouho po večeři si povídáme a bavíme se hraním si s malou dcerkou paní domácí. Jdeme spát.
V červenci roku 2007 se vydáváme do oblasti Indických Himalájí. Míříme nejprve do muslimské oblasti Kashmiru a potom do Buddhistické oblasti Ladáku.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů