Lamayru – Wanla – Ursi
- Lenka Churavá
- 26.05.2008
- 0:00
- Změněno: 6.04.2014 | 16:50
V 7 hodin snídáme chapati s omeletou (placka z vajec se zeleninou). Kanaďan prý chce vyrazit v osm, ale po osmé se tu ještě brouzdá po vsi s poloprázdným batohem.
20.7. 2007
V 7 hodin snídáme chapati s omeletou (placka z vajec se zeleninou). Kanaďan prý chce vyrazit v osm, ale po osmé se tu ještě brouzdá po vsi s poloprázdným batohem. Najal si totiž pony mana s oslíky, kteří jeho náklad ponesou, a ten asi zaspal. Většina lidí (místní i cizinci) tu chodí s mulami, koňmi nebo osli a sami nesou jen to nejnutnější na cestu jako např. vodu. Je to pohodlnější a velmi levné. Včera jsme slízajíc z kopce potkali skupinku Francouzů s místními průvodci se stádem mul. Dali nám pitnou vodu, abychom měli na dnešní túru. Sami si ji převařují.
Vyrážíme podél potoka a kolem čortenů nahoru. Čorten je malá kamenná buddhistická náboženská stavbička, která se musí vždy obcházet zleva po směru hodinových ručiček. Bývají jich několik za sebou nebo vedle sebe. Mají podobný význam jako mani walls, což jsou krátké zídky z kamení, na nichž jsou položené velké oblázky s vyrytými modlitbami (mantrami).
Obr. 1. Mani wall
Obr. 2. Modlící se děda
Mezi horami vede široká cesta se stopami lidí u mul před námi. Nemůžeme se ztratit. Cestou potkáváme na Prikiti La naši skupinku Francouzů a Holanďany. Jeden z Holanďanů byl prý v ČR a to nejen v Praze, ale také v Krkonoších, a dokonce sjížděl řeku Vltavu. Dorážíme k Wanla kolem říčky. Namáčíme si čepici a šátek proti vedru a vaříme náš první kuskus s vegetou a nudlovou polívku. Výborné. Kuskus je šikovný v tom, že se zalije horkou vodou a je hotov. Jdeme do Wanla a potkáváme našeho známého Kanaďana z Lamayru. Jeho pony man je prý celou cestu ožralý a že ho asi propustí ze svých služeb. Očividně ho to trápí, ještě prý v životě nikoho nevyhazoval. Vyhodil ho a hledal celé odpoledne nového. My jsme jeho pobíhání po vsi pozorovali z gömpy.
Obr. 3. Ubytování ve Wanla
Kanaďan byl ubytován u přítele ožralého pony mana a tam jsme se ubytovali i my. Majitelé nám nejdřív nabízeli temný pokoj bez jakéhokoliv zařízení či podlahy, a to se nám nelíbilo. Pak nás pravděpodobně šoupli do pokojíku, kde bydleli oni sami, protože večer šli spát do té temné prázdné bezútěšné místnosti. Stejně bezútěšná byla i toaleta. Díra tu byla tak velká, že když se na ní člověk rozkročil, nedokázal si ani dřepnout, a natož vykonat potřebu. Raději chodím do přírody.
K večeři se podává rýže s čočkou a s listovým špenátem. Čočka je dost ostře okořeněná. Kanaďan si přidává čili. Bavíme se s rodinou rukama nohama. Nejlépe anglicky umí jejich malá dcerka, ale ta se zase stydí. Zkouším některá slova ladacky. Majitel nám půjčil knihu, jak se rychle naučit ladacky, ale moc rychle to asi nepůjde. Domlouváme se, že snídaně bude v 7 hodin. Bude klasicky omeleta a chapati. Párkrát se s rodinkou vyfotíme a seznámíme se. Jméno si ale nepamatuju ani jedno, protože ladacká jména jsou příliš složitá. Sedíme s Kanaďanem na střeše a pijeme čaj. Z dálky se ozývá muzika. Asi místní párty. Jdeme se na ní podívat. Projdeme kolem obilných polí a přes zavlažovací kanály.
Zavlažovací kanály jsou tu v každé vesnici a v každém kempu je podobný umělý potůček místo koupelny. Je tu vlastně poušť, srážkový stín za Himalájem. Zelené tu roste kolem řek a potůčků a hned vedle zeleného začíná písek.
Ve dvou zahradách se opravdu tančí, ale když přistoupíme blíže k plotu, k našemu údivu zjistíme, že jsou to jen malé děti. No nevadí. Chlapi jsou zpět do domu a já jdu vykonat večerní potřebu do polí. Jdu zpět a s čelovou lampou se jdu umýt k pumpě před domem. Pumpuju pěknou chvíli, než začne téct voda, a pak teče jen chvíli. Okolo jde ladacký junák a s pumpováním mi pomůže. Pak sedíme zase na střeše, naléváme si čaj z termosky a povídáme. Kanaďan prý jen co sem přijel, ani se neaklimatizoval na vysokou nadmořskou výšku a už šel s kamarádem na Stok Kangri (6200m.n.m.). Na vrcholu této hory je už od výšky 5500 m. n. m. sníh a led a chodí se sem s cepíny a mačkami. Na této cestě se v obličeji hrozně spálil a jeho kamarádovi prý omrzly prsty. O Ladáku se říká, že je to jediné místo na světě, kde můžeš zároveň omrznout a zároveň se spálit.
21. 7. 2007
Ráno se probouzíme celí rozlámaní. Přesně v 7h je nám donesena snídaně až do pokoje. Kanaďan nakládá svoje věci na hřbet osla nového ponnymana. Půjdou spolu do Padumu a možná až do Darchy. My také vyrážíme. Zase potkáváme tu samou skupinku Francouzů. Jsou milí a dobře se s nimi povídá. Jejich průvodci jsou ochotní a na konci túry nás zve jeden z nich na oběd. Vlastně túra trvá jen 5 hodin, takže se končí po poledni. Stejně tak to bylo i včera. Nemá cenu jít dál, protože další úsek bude zase moc dlouhý. Ve vysokých sedlech není radno spát kvůli počasí a kvůli horské nemoci. V Pranjile jsme se stavěli na čaj. Sedíme pod střechou z prověšenýho padáku a Francouzka si ve stánku prohlíží čepice a rukavice. Prý jsou ale málo barevné, tak žádné nekupuje.
Oběd skupinek cizinců s místními průvodci a nosiči je opravdu honosný. V termosce nesou rajskou polévku, v kastrůlkách mají připravenou rýži se zeleninou a s omáčkou. A navrch se jako desert podává meloun. Hotová hostina.
Obr. 4. Mracna Ursi
Potom co, nosiči umyjí a sbalí nádobí, vyrážíme společně se skupinkou dál. Začíná to tu trošku stoupat. Malý průvodce jde jako první a udává pravidelné tempo. Fousatý průvodce pochod uzavírá. Za chvíli jsme ve vsi Ursi. Začíná drobně pršet. Jdeme přes místní gömpu (klášter) a jak se schováváme, pršet přestává. Průvodce se ptá, jestli chceme guest house a posílá malého chlapečka pro informace. Říkáme, že se podíváme do kempu. Jestli jsou tam nějaké stromy, postavíme igelit. Kemp je zde vždy ohrazen kamennou zídkou zídkou, před vchodem jsou záchody (dřevěné kadibudky s hliněnými dírami a závěsem místo dveří). Kempem protéká kanálek místo koupelny. Rostou tady dva úzké kmínky. Za jeden by se dal provaz zavázat a druhý konec provazu uvážeme za zídku. Přehodíme igelit a zakolíkujeme kolíky zapůjčenými od francouzské skupiny. Zůstáváme tady.
Petrovi není dobře, tak se natáhne a spí. Později mu dávám paralen. Potom jde za fousatým průvodcem a ptá se, jak jsme vysoko, že se cítí jako v závrati. Prý jsme v 3700 m. n. m. Dává Petrovi Diamox – lék na horskou nemoc. Peťa si dává jeden a kdyby to nepřešlo, má si dát druhý. Má ho celé platíčko.
Obr. 5. Holky v Ursi
Všude kolem pokukují malé holčičky. A kluci z vesnice. Koukají na nás a kladou různé dotazy jako jak se jmenuje můj otec a co dělá matka. Potom už nevědí co, a tak jenom zírají. Vytahuju pohlednice z ČR a ukazuju jim je. Přiženou se okamžitě i kluci a divoce se o pohledy přetahují. Objeví se starší holky a pohledy dětem berou. Prohlížejí je a já jim vysvětluji, co na nich je. Umí výborně anglicky, nejspíš líp než já. Studují v Le tzv. medical subjects (biologie, fyzika, angličtina, matematika). Jedné je 25 a na zádech má v šátku připevněnou pětiměsíční holčičku. Během našeho povídání kojí. Druhé holce je 22 a třetí 19. Holčičky si chvílema prozpěvují hezké ladacké melodie. Říkám, že se mi to líbí a že my máme úplně jiné melodie. Zazpívám kousek naší lidovky „Nepij Jano, nepij vodu“. Holčička mě začne parodovat a všichni se smějeme. Chválím jim jejich šátky a ony zas chválí ten můj. Během léta nemají školu a pomáhají mámám na poli. Pěstují hlavně obilí. Dávají mi ochutnat sušené zrní z pšenice. V létě je tu kolem dvaceti stupňů a v zimě kolem mínus dvaceti. Je tu větší sucho než u nás. Jen dnes výjimečně prší. Ptají se, jestli mám přirozené vlasy. Přiznávám, že mám melír. Ženy si tady vlasy nebarví. Už jsme ale viděli po cestě pár mužů s červenými vlasy a někdy i fousy. Předvádím holkám, co umím ladacky a ony mě něco přiučí.
Přichází Francouzka a ptá se, jestli jim dávám kurzy francouzštiny. Nechápu, jak jí to napadlo a odpovídám, že ony mi dávají kurzy ladačtiny. Pak se ptají i holky na nějaká česká slova.
Jdeme spát a dost se rozprší. Snad to přežijeme v suchu. Zítra nás čeká přechod pětitisícového sedla Tar La a nejméně devět hodin chůze, tak musíme vstávat brzy.