Delhi – moskevské letiště

Chci se podívat na nádraží. Jdu po rušné ulici, kde se mě pořád někdo ptá, zda nechci něco koupit, odkud jsem a kam jdu a jestli nechci rikšu.

hodnocení článku
  •  

Nikdo nehodnotil


Vaše hodnocení

Chci se podívat na nádraží. Jdu po rušné ulici, kde se mě pořád někdo ptá, zda nechci něco koupit, odkud jsem a kam jdu a jestli nechci rikšu. Chci koupit CD s hindi melody songs. Něco mi ukazují, ale pustit mi to prý nemůžou. Jdu dál a uzřím na rohu Mc Donalda. Neuvěřitelné. Chce se mi na záchod, tak tam v dobré víře zamířím. Otevřu dveře a zaplaví mě náhlá úleva. Je tu klimatizace.

Koukám na nabídku indického fast foodu a vidím, že tu mají paneer –kašmírský sýr. Ptám se po toaletě. Nemají ji tu. Dávám si alespoň paneer. Sedím sama u stolu a ostatní stoly jsou obsazené. Skupina kluků se rozhlíží, kam si sednout, tak jim kynu, ať jdou klidně ke mně. Ostýchavě si přisednou a okolní muži se začnou podivně usmívat. Začnu konverzovat o výborné klimatizaci. Kluci se ale se mnou baví jen neradi a jakmile se uvolní místo u vedlejšího stolu, skončí v půlce věty, řeknou: “excuse me“ a jdou si sednout k vedlejšímu stolu. V tu chvíli si připadám opravdu sama uprostřed ztřeštěného davu přecpaného velkoměsta.

Pak si ke mně přisedne tatínek s děckem se zmrzlinou. Dojídám výborný pálivý paneer se zeleninou a protože už mi tu chladnou zpocená záda, vyhazuji odpad (obsluha uctivě děkuje, protože to vidí asi poprvé, že si někdo po sobě uklízí) a vycházím opět do prádelny venku.

Dojdu k největší mešitě v Delhi (Jama Masjid ) Chtějí po mě 200 za foťák, i když žádný nemám. Nakonec mi uvěří, že jsem tu opravdu bez foťáku a jdu dovnitř zadarmo. Zuju si boty a nesu si je v ruce. Rozpálené kameny mě pálí do bosých chodidel. Jdu nahoru do minaretu za 10 Rs. V úzké věžičce už je tolik lidí, že nejen, že nic nevidím a sotva se protáhnu, ale málem se tady udusím.

Vypadnu honem ven z minaretu a už jsem z toho davu trochu na nervy. Hrozně se potím. Piju a odpočívám.

Pokračuju směr Delhi Gate. Tam odbočím do dvou perských zahrad. Nejsou tak hezké jako ve Šrínagaru a naštěstí ani tak plné. Už je pozdní odpoledne. Osloví mě malý kluk. Prý se učí anglicky a chce si se mnou dopisovat. Po té, co se zeptá na celou mojí rodinu si řekne o padesát rupií. Pošlu ho někam a jdu dál.

Dojdu k India Gate za doprovodu jednoho „inženýra“, který mi nabízí ubytování. U India Gate je nějaká oslava. Lítá tu plno balónků a mladíci skáčou šipky z kašny do rybníčku. Obtěžuje mě malý obchodník s náramky. Je tak neodbytný, že před ním musím utéct.

Už se stmívá. Jdu dál na Conoth place. Vidím nějaké autobusy a mám chuť už nastoupit a jet na letiště. Ještě jdu chvíli mým směrem. Vidím už kancelářské budovy a dražší hotely. Nechce se mi hledat ten správný autobus. Jsem celá ušlapaná a ulepená. Beru si motorovou rikšu za 200 Rs na International Ghandi Airoport. Je to opravdu dlouhá jízda na rikšu, ale nevadí. Sednu si do waiting lounch a čekám už s vyzvednutým batohem, až přijde můj čas na vstup do letištní haly (tři hodiny před odletem).

U přepážky mi dají jen letenku do Moskvy, kde budu muset jít opět ke slavnému okénku transit. Abych utratila poslední rupie, koupím si v Subwayi dvojitou bagetu za 260 Rs a celou ji sním. Dneska mám na to nárok. Zpovzdálí mě sleduje mladý Rus. Když se přiblížím ke stánku s kávou, přistoupí ke mně a spustí rusky. Asi vypadám jako Ruska a ještě k tomu jedu do Moskvy. Říkám, že něpanimáju. Anglicky z něj vyleze, jestli bych ho prý nepozvala na kávu a že mi dá místo rupií rubly. Zvu ho. Co s rupkama a co s rublema?

Letadlo má hodinu zpoždění. Na letišti v Mokvě potkávám naštěstí skupinku Čechů. Čekat tady na letadlo není žádnej med. Není si kam sednout, leda na zem, a když jsem sama, oslovují mě dotěrní cizinci, např. libanonský kadeřník, co letí stříhat nejprve do Havany a pak do Berlína. Neumí ani slovo anglicky, a tak mi všechno kreslí.

Držím se raději skupinky Čechů, kteří právě také letí z Le. Mají spoustu zkušeností s chozením v Himalájích. Prý je to stejně nejlepší v Nepálu. Jeden z nich je slavný Martin Kratochvíl, který točí dokumenty o Himalájích (seriál Prolínání světů) a jespolumajitelem Bontonu. Sedíme na schodech, povídáme a posilňujeme se slivovicí.

Kdosi navrhuje, že by mohl natočit dokument o nedostatečnosti vybavení a služeb moskevského letiště, což mi připadá jako dobrý nápad. Odpovídá ale, že není sociální kritik. Asi má raději HORY….Hurááá! HORY!

článek je součástí seriálu: Indické Himaláje 2007

V červenci roku 2007 se vydáváme do oblasti Indických Himalájí. Míříme nejprve do muslimské oblasti Kashmiru a potom do Buddhistické oblasti Ladáku.


diskuse

vložit nový příspěvek