Třetí den jsme vystopili z Oravské Poľhory na Babiu horu, na jejím svahu přespali. Další den jsme sešli dolů do Rabči, zajeli do Námestova a z Námestova do Západních Tater, konkrétně do Zverovky.
V mém jednoplášťovém stanu je větší mokro než venku (v noci padla rosa), proto se kolem páté ranní přesouvám před stan. Ze spacáčku pozoruji mlhu kutálející se dole v údolí, rukou odháním všudepřítomné komáry, mušky a poslouchám rytmické chrápání z vedlejšího stanu rušené zpěvem ranních ptáčat. Tomáš (kamarád z gymnasiálních let) je v chrápání velmistr. Každá noc jiná melodie. Kdo je ten druhý chrochtající nevím. Že by Táňa?
Ráno se po snídani vydáváme na cestu. Ještě než vyrážíme, dávám Léně a Týně (Kristýna) kytičku. Léně bílou, jelikož má narozeniny a Týně žlutou, aby měla Slunce v duši. Prvních několik kilometrů jakžtakž zvládáme, ale už v druhém kopci proklínáme všechny konzervy i paštiky, které s sebou v batozích táhneme, rybičky obzvlášť. Táňa s Kristýnou cestou ukazují své pasy pohraničníkovi na motorce, za což je on zve na grilované kuře. Vyměňují si adresy a telefony. Po několika zdrcujících hodinách úmorného výšlapu nás vítá Malá Babia hora (1515 m n. m.). Za celodenní otročinu a galeje na spalujícím slunci s dvacetikilovým batohem na zádech, je nám nabídnut božský výhled na majestátně stojící Babiu horu. Některým z nás dochází voda. Z Malé Babí hory je to na Babí horu po modré turistické značce asi hodina.
Je tu už dost zima a fouká vítr. Týna vaří hrachovou polévku; všichni společně jíme z jednoho ešusu. Zbavujeme se těžkých konzerv. Vyhlížíme do širého kraje oravského s drsnou přírodou, ale o to milejšími lidmi, pobrukujeme si: “Jedu takhle tábořit Škodou 120 na Oravu, spěchám proto riskuji, přejíždím přes Moravu, žije tam to strašidlo, vystupuje z bažin, žere hlavně Pražáky, jmenuje se Jóžin …” Je tu nepopsatelně krásně!
Je už na čase sestoupit do nížiny a hledat místo na spaní. Cestou do údolí po žluté turistické značce nabíráme vodu ze studánky a pozorujeme pasoucí se srnku.
Obr. 1. Jindra a Lenka u studánky na Babí hoře
Obr. 2. Radim, Lenka, Táňa, Jindra v přístřešku na Babí hoře
Ráno se probouzíme opět do deště a mraků, ale díky útulku jsme suší. Po snídani pokračujeme dále do údolí po žluté turistické značce. Měli byste vidět nucený úsměv zpocených turistů v devět ráno, které potkáváme cestou dolů. Asi je to hodně zdrcující, když v devět ráno potkáte někoho pod kopcem, o kom předpokládáte, že už byl nahoře a nyní jde dolů, přičemž ten někdo vám s úsměvem na tváři tvrdí, že cesta nahoru je ještě hodně dlouhá a příkrá. Cestou do vesnice konáme dobré skutky, sbíráme všichni společně odpadky, které v lese zanechali turisté. Jsou to ale pěkná prasata! Pod kopcem máme plnou velkou igelitku. Jahodové mlíčko, plechovka od piva, obal od hašlerky, orbit bez cukru. Dostáváme také chuť na něco dobrého. Když dorážíme do Rabči, travnaté louky jsou už opět zality slunečními paprsky. Závěrečných 100 metrů před hospodou s Táňou sprintuji. Ona samozřejmě závod vyhrává, za což je jí odměnou půllitr s pivem jako křen. Bohužel zde nevaří, a tak chytáme autobus do Námestova, kde si dáváme vynikající Segedínský guláš. Míla a Tomáš k tomu polévku. Hrachovou, Týninu oblíbenou, jak jinak. Odpoledne se přesouváme autobusem do Zverovky, odkud stoupáme po svých do hor – Tániných vysněných Roháčů (básní o nich už z Prahy). Cesta autobusem je více než malebná. Projíždíme podhorskými vesničkami, cestou nás zdraví stařenky s šátky na hlavách, obdivujeme místní přírodu. Vše je krásně zelené, nad údolím se tyčí mohutné velehory zahalené v mracích.
Po náročném hledání kousku rovného místa se ubytováváme téměř za tmy v lůně národního parku ve výšce cca 1200 metrů (Adamcula). Najít zde rovné místo je opravdu umění; zatlouct kolík do kamene věc nemožná. Všude jsou borůvky a samé kamení. Voda hučí po skalinách, Tomáš vaří těstoviny, já se ho ptám, jestli viděl v louži tu medvědí stopu a jak se dozvídám druhý den, Míla s Táňou strachy ani nedýchají a běhá jim po zádech husí mráz, když slyší o medvědech. Bory šumí, padá rosa, vlci vijí … jsme v naprosté divočině. Jen my. Začíná být pěkná zima.
Text je převzat a ve spolupráci s Radimem Dostálem upraven z adresy: http://weberka.mysteria.cz/Photo/SlovenskoTatry2001/Slovensko2001Tatry.htm
Ve dnech 29.7.2001 až 7.8.2001 jsme prošli Oravské Beskydy a navštívili místní nejvyšší horu - Babia hora (1725 m. n. m.). Poté jsme se nechali převézt na Roháče a přešli je z východu na západ.
Vydává Radim Dostál
Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků nebo fotografií je bez souhlasu provozovatele webu nebo autora článku zakázáno. Zásady ochrany oosbních údajů